Rozhovor s Terezou Dostálovou – V otcových stopách jít nehodlám

tisk & PDF

Drobná tmavovláska se ráda obléká do tmavých barev a drží se v pozadí. Dala by se snadno přehlédnout, přesto je Tereza Dostálová osobnost s vyhraněnými názory a jako fotografka a spoluorganizátorka je nepostradatelnou součástí významných akcí Národní rady osob se zdravotním postižením – ceny Mosty a Duhové křídlo. 

Terezko, čím Tě oslovilo dobrovolnictví? 

Na začátku to bylo hledání zajímavé praxe. Nastoupila jsem do Národní rady osob se zdravotním postižením ČR jako praktikantka a začala jsem vypomáhat při větších akcích. Dnes už praxi nepotřebuji, ale za roky spolupráce s NRZP ČR vnímám svoji pomoc jako samozřejmost. Organizuji další dobrovolníky a účinkující, dohlížím na všechny detaily. To mě baví a zajímá.

Jak jsi prožívala své vážné onemocnění v dětství?

V rodině máme genetické dispozice k epilepsii. Já jsem se jako dítě po pádu z patrové postele uhodila do hlavy a nejspíš v důsledku toho jsem začala trpět epilepsií přímo v učebnicové podobě. Od té doby jsem byla léčena neurologii, vystřídala jsem spoustu léků se závažnými vedlejšími účinky, každé dva roky jsem byla hospitalizována. V důsledku toho jsem byla ve velkém útlumu, ve škole mi spousta věcí nešla, protože jsem je nestíhala vnímat. Dostala jsem nálepku, že jsem hloupá a nemocná, a to mi sebralo motivaci něco dělat.

Podle lékařů byla pravděpodobnost, že bych se epilepsie mohla zbavit, vázána na hormonální změny v dospívání a v těhotenství. V pubertě jsem konečně dostala léky, které mi vyhovovaly, nicméně s mým osamostatněním od rodiny jsem začala zanedbávat jejich užívání. Po čase jsem zjistila, že léky prakticky neberu, ale zjevné příznaky epilepsie se kupodivu nevrátily. V 18 letech jsem lékařce oznámila, že jsem si léky vlastně vysadila sama, se strachem, co ona na to. Paní doktorka mi místo hubování řekla, že jsem jí udělala radost. Epileptický nález zůstával pořád stejný, ať už s léčbou nebo bez léčby. Po narození syna jsem však chtěla, aby nález EEG znovu překontrolovali a výsledek byl překvapující: nález byl tak minimální, že mne u lékaře vyřadili z evidence! Dokonce mohu vlastnit i řidičský průkaz.

Úspěšně jsi dostudovala vysokou školu, chystáš se na psychoterapeutický výcvik… Nálepku, že jsi nemocná a neschopná, jsi už asi dávno odložila, že?

Ve čtrnácti letech jsem odjela na dva roky s otcem do zahraničí, konkrétně do New Yorku. Nastoupila jsem do střední školy, kde nestudovali rodilí Američané, ale pouze přistěhovalci. Setkávalo se zde spousta kultur, jazyků, každý z těch lidí měl své specifikum. Mnoho z nich se nacházelo ve špatné sociální situaci. A v tomhle prostředí nikoho nezajímalo, jakou chorobu mám a jakým způsobem mě omezuje. Všichni měli nějaké omezení, ale dohromady jsme měli jedno společné – jazykovou bariéru . Naučila jsem se obstojně polsky, naučila jsem se počítat ve španělštině, naučila jsem se domluvit anglicky a hlavně jsem pronikla do světa a osudu těch druhých. Za dva roky tady jsem úplně zapomněla, že mám nějaký handicap.

A jak probíhal Tvůj návrat domů?

V 17 letech jsem nastoupila do prvního ročníku Evangelické akademie, obor sociální práce. Po roce jsem se osamostatnila od rodiny, odstěhovala jsem se k příteli a vedla lehce bohémský život. To byl vlastně již zmiňovaný začátek mého vyléčení.

Tvůj otec Hynek Kmoníček působí jako ředitel zahraničního odboru Kanceláře prezidenta republiky. Chtěla bys podle jeho vzoru někdy vstoupit do politiky?

Jediné, v čem mám jasno, je že nechci být v pozici, kdy bych chtěla otci konkurovat. Jeho práce je pro mne zajímavá, ale nechci být jen v pozici dcery Hynka Kmoníčka. Jsem to prostě já.

Jaké bylo vyrůstat vedle takového otce?

Otec byl pro mě vždycky něco jako polobůh. Je výborný vypravěč, umí převyprávět i naprosto nezáživná témata neuvěřitelně zábavným způsobem. To je vlastnost, kterou jsem po něm zdědila a je to asi největší genetický bonus, který jsem od něj dostala. Otec zná nepočítaně cizích jazyků. Studiem jazyků a čtením odborných knih se doslova baví. Jazykové nadání a fenomenální paměť jsem po něm bohužel nezdědila. Moje typická vzpomínka z dětství na otce: je večer, otec leží na posteli, má otevřenou knížku v angličtině a kolem sebe dva slovníky. A taková já nejsem. Já jsem nikdy do knížek nepronikla, a proto pro mě tato část jeho světa zůstala uzavřena.

Vím, že jsi multifunkční člověk. Čím vším se živíš, co děláš?

Pracuji jako probační pracovník v SKP-CENTRU V Pardubicích. Jako výpomoc působím v téže organizaci v Domě na půl cesty. K tomu dobrovolnicky a částečně už i profesionálně pracuji pro Národní radu osob se zdravotním postižením. Zároveň se zabývám fotografováním.

Fotografování je Tvá profese nebo hobby?

Je to obojí. K fotografování mě přivedla spolupráce s dalším dobrovolníkem, se kterým jsme se setkali na prvním ročníku udílení ceny Duhové křídlo. V roce 2014 jsem otevřela vlastní fotoateliér. Půl roku poté jsem se na popud kamarádky přihlásila do projektu Rozjezdy roku, soutěže pro začínající podnikatele a projekty. Kouzelné na tom bylo, že jsem se přihlásila na prodlouženou uzávěrku, pár hodin před uzavíráním přihlášek, aniž bych měla cokoliv na papíře. Poslala jsem přihlášku, zapomněla jsem na to a dlouho se nic nedělo. Pár dní před prezentací přišla skvělá zpráva. Vybrali můj projekt do top10 a pozvali mě k prezentaci projektu před porotu. Bylo to  jako znovu složit maturitu Ale podařilo se to. Vyhrála jsem 1. místo v Pardubickém kraji za nejlepší projekt.

A o jaký projekt se jedná?

Projekt jsem jmenuje ONOTOFOTO. Obsahem projektu je zprostředkování fotoateliéru široké veřejnosti. Tedy komukoliv, kdo si chce vyzkoušet roli fotografa. Já zájemce provedu fotoateliérem od nastavení světel a fotoaparátu až po samotný tisk fotografií. V praxi to vypadá tak, že klient si přivede rodinu nebo jiné objekty fotografování. Po zaškolení je ponechám o samotě, aby měli soukromí a mohli čas v ateliéru využít bez mého zasahování. Díky tomu vzniknou v uvolněné atmosféře příjemné a přirozené snímky. Po několika hodinách se vrátím a společně upravíme a zpracujeme fotografie tak, aby si klient při odchodu odnášel první vlastnoručně vytvořenou ateliérovou fotku. Profesionálně fotografuji také pro časopis Mosty, který vydává Národní rada osob se zdravotním postižením.

Čím dalším se zabýváš? A jak vypadá Tvůj volný čas, koníčky? 

Se dvěma malými dětmi mám aktivit víc než dost. Zařídila jsem si život tak, aby mi práce byla koníčkem. Proto v současnosti nechci žádnou z mých profesí vykonávat na plný úvazek. V tom okamžiku by se totiž z koníčku stala práce a povinnost. Mám ráda svou velkou míru svobody a o tom je celý můj život.

Jak Ti nemoc změnila život?

Epilepsie jako taková můj život nezměnila. Víc můj život ovlivnilo to, jak mě vnímají ostatní. To byla ta zmiňovaná nálepka, že jsem nemocná a něco nemusím. Informace od lékařů a okolí, že něco nemůžu, že něco nejde, ovlivnilo můj život mnohem víc, než choroba jako taková. Dám Ti příklad: když jsem byla v Americe, připravovala jsem se na přijímačky na střední školu a komunikovala jsem na chatu s mou platonickou láskou, budoucím učitelem češtiny. Neznal moje lékařské zprávy, a tak mi každou chvíli přišlo místo odpovědi na otázku jen “máš tam chybu, hledej “ To byla ta opravdová motivace. Zjistila jsem, že když mám silnou motivaci, mohu se i češtinu přes všechny moje „dys_“ naučit. Myslím tím motivaci vnitřní, ne vnější. Pokud něco opravdu chci, dosáhnu toho bez ohledu na omezení.

Na co se těšíš v nejbližší době? Jaké máš další plány do budoucna?

Mým nejbližším plánem je nastoupit do pětiletého psychoterapeutického výcviku, ale obecně neumím plánovat. Přestože se považuji za organizačně zdatného člověka, záměrně žiju bez velkého plánování. Když plánuji a můj vysněný cíl nevyjde, tak mě to zraní. Proto nic nečekám a mám radost z toho, co přijde. S tímto postojem ale člověk nemůže žít a podnikat, když nemá k sobě někoho, kdo plánuje. U nás v rodině tu stabilní, v čase a prostoru stálou složku představuje manžel.

Máš nějakou radu či vzkaz pro čtenáře, které potkala nemoc či úraz? 

Nic neplánujte, nic neočekávejte, ale řešte situace ve chvíli, kdy nastanou, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Když je to potřeba, použijte sto procent své kapacity, pak to vyjde! Já vstupuji do života s tím, že všechno nějak dopadne. Z každého negativu vytvořím pozitiv. J