Rozhovor se Spomenkou Habětínkovou Tomić

tisk & PDF

osminásobná vicemistryně  a dvojnásobná mistryně ČR ve stolním tenise vozíčkářů

Spomenka Habětínková Tomić

Spomenka Habětínková Tomić  je osminásobná vicemistryně  a dvojnásobná mistryně ČR ve stolním tenise vozíčkářů.  Zároveň působí jako  předsedkyně Sportovního klubu vozíčkářů NEZLOMENI Pardubice. Narodila se v r.  1959 v Sarajevu v  bývalé Jugoslávii.

Spomenko, v květnu jsi obhájila pozici mistryně ČR ve stolním tenise vozíčkářů. Byla obhajoba těžká?

Nominace žen se letos zkvalitnily a navýšily, bylo tam 8 nominovaných žen. Téměř všichni sázeli na mladší hráčky, ale nakonec jsem titul obhájila a prošla jsem mezi nimi bez porážky. Musím říci, že mistrovství bylo ze strany SKV Ostrava skvěle připraveno.

Jak se tenhle výsledek promítne do Tvé sportovní kariéry?

Ráda bych hrála i na evropských turnajích, ale je příliš náročné finančně. Moje účast na mezinárodním bodovacím turnaji přijde mne a nezbytný doprovod na zhruba 50 tisíc korun. Na to bohužel ani oddíl ani já nemáme dost prostředků.

Jak funguje občanské sdružení NEZLOMENI, které vedeš?

Fungujeme 6 let, ale jako skupina hráčů stolního tenisu s handicapem jsme se scházeli už o dva roky dříve. Naší hlavní činností jsou sportovní aktivity, pořádáme např. každoročně celostátní sportovní soustředění ve stolním tenise v autokempu Buňkov ve Břehách u Přelouče, jehož součástí je turnaj Open Břehy. Pod záštitou primátorky již 8 let pořádáme Český pohár ve stolním tenise vozíčkářů, který je hodnocen jako organizačně nejlepší v ČR. Díky městu Pardubice jsme získali dlouho očekávané prostory pro naše aktivity. V  prostorách vedle prodejny Liedl na pardubickém sídlišti Polabiny máme hernu, kde po rekonstrukci budeme mít tři špičkové stoly na stolní tenis a robota na trénink. Za to městu patří náš velký dík.

Pokud se k Vám někdo bude chtít přidat, jaké podmínky musí splňovat?

U nás mají dveře otevřeny všichni lidé, kteří mají jakýkoliv handicap. Stolní tenis mohou hrát i kvadruplegici, kteří mají postižené ruce. Hrají tak, že si pálku připevní k ruce. Hledáme i zájemce bez handicapu, kteří by nám pomohli při trénincích.

Seznámíš čtenáře se svým příběhem?

Jako juniorka jsem ještě jako zdravá hrála stolní tenis za bývalou Jugoslávii a získala jsem tři zlaté medaile na mistrovství Evropy. Kvůli rodině jsem ale tehdy přestala hrát. Když mi bylo 32 let, odešla jsem se svými dvěma dětmi z válkou okupovaného Sarajeva.  Předtím jsem devět měsíců žila s dětmi ve sklepě o vodě a suché rýži. Jsem katolického vyznání, proto nás tehdy pronásledovali  Srbové i muslimové.  S konvojem Židů jsme tedy odešli nejdříve do Záhřebu a pokračovali jsme s dalším konvojem do České republiky.  Tři roky jsme žili v uprchlickém táboře a tady jsem potkala svého současného manžela Františka, který tehdy pracoval na ministerstvu vnitra. Narodila se nám dcerka Michaela, které je nyní 18  let. Všichni i se staršími dětmi žijeme v Pardubicích.

Jak se z Tebe stala vozíčkářka?

Částečně jsou to následky války. Když jsem přišla do ČR, byla jsem podvyživená a ve velmi vážném zdravotním stavu. Zjistili mi, že mám žloutenku, která zasáhla játra.  V roce 2002 jsem se otrávila houbami, což moje játra nezvládly. Když jsem ležela v nemocnici, prodělala jsem těžkou mozkovou příhodu. Tehdy jsem ochrnula na pravou polovinu těla. Půl roku jsem strávila doma odtržená od lidí a spolu s rodinou přemýšlela, co dál. Vzpomněla jsem si na minulost a rozhodla jsem se, že začnu opět hrát stolní tenis. Musela jsem přeorientovat na hru levou rukou, to bylo na tom to nejobtížnější. Celá rodina mi obětavě pomáhá, nejvíce manžel a dcerka Míša. Zdá se, že Míša zdědila nadání po mně, ale zatím u ničeho dlouho nevydržela.

Jak bys charakterizovala a sama sebe?

Prý jsem hodná manželka a matka – říká rodina.  Mojí úchylkou je sledování čehokoliv, co souvisí se sportem, v televizi.  Rodina pak nemá šanci se před obrazovku dostat. Baví mě cestování – máme procestované okolní země a hlavně země blízké mému srdci – což je celá bývalá Jugoslávie. Své příbuzné mám v Černé Hoře, v Chorvatsku, Srbsku a v Bosně.

Co se změnilo po úraze? 

Získala jsem v Česku spoustu nových kamarádů. Všichni se kolem mě semknuli a pomáhají mi doposud.

Popiš mi prosím svůj běžný týden.

Trénuji třikrát i vícekrát týdně.  Vedu občanské sdružení a ve zbylém čase „šéfuju“ rodinu. Jednou rukou nemohu dělat běžné domácí práce, takže domácnost má na starost hlavně manžel.

Co Tě čeká v nejbližší době a na co se těšíš?

Na soustředění ve stolním tenise na Buňkově a na setkání se všemi hráči a hosty na podzimním turnaji v Pardubicích.

Jsi vždycky elegantní a upravená. Jak o sebe pečuješ?

 Kvůli mému handicapu mi pomáhá s úpravou zevnějšku manžel, dcerka mi lakuje nehty. Kadeřnice za mnou dochází domů.

Jakou zkušenost máš s českým zdravotnictvím?

Nemohu si na nic stěžovat. Jediné s čím nejsem spokojena, je práce posudkových lékařů České správy sociálního zabezpečení. Ti jsou schopni uzdravit i lidi bez nohou. Uzdravit se totiž rovná snížit jim příspěvek na péči.

Koho si vážíš, koho máš jako svůj vzor?

Jediný můj vzor a člověk, kterého si vážím, je můj manžel František. Udělal by pro mne všechno na světě.  Je zásadový, dokáže dotáhnout do konce to, co si předsevzal. Skvěle vychoval moje děti. Nejstarší Marina vystudovala vysokou školu, mladší Saša je inženýr a pokračuje v doktorandském studiu. Nejmladší Michaela bude příští rok maturovat.  Celá rodina je navíc nadšena kulinářským uměním mého muže.

Máš nějaký recept či vzkaz pro čtenáře, které zaskočila nemoc či úraz?

 Neseďte doma, nepřemýšlejte nad vlastními problémy. Přijďte mezi nás!