Rozhovor s Tomášem Kvochem: Nebojte se mluvit o svém postižení!

tisk & PDF

Tomáše Kvocha jsem poprvé potkala před téměř dvěma desítkami na kurzu čínského cvičení taiči. Zaujalo mě, že k cvičení používal jen ruce. Tomáš je milovník všech druhů sportu, adrenalinu a extrémů. Pochází z Lázní Bohdaneč a žije v Pardubicích.

Mockrát jsi tu otázku už zodpovídal, ale naše čtenáře to bude určitě zajímat: Jak ses vlastně ocitl na vozíku?

Bylo to v mých 21 letech, v roce 1988. Jeli jsme vlakem na hudební festival do Brna a ve Žďáru nad Sázavou jsme měli nějaký problém s průvodčí. Běžel jsem do haly dokoupit jízdenky a dobíhal jsem vlak, který se s otevřenými dveřmi pomalu rozjížděl. Průvodčí na mě křikla, že do rozjetého vlaku se nenastupuje, a vystrčila mě ven. Byl jsem týden v bezvědomí. Když jsem se probudil, zjistil jsem, že nemám nohy. Nikdo nemůže pochopit, že už po dvou dnech jsem se s amputací smířil a se všemi komunikoval. Po letech, při jednom televizním natáčení jsme tu průvodčí hledali. Chtěl jsem se jí jenom zeptat, proč to udělala. Mám pocit, že jsme paní našli, i když se nepřiznala, že je to ona. Mluvil jsem s ní po telefonu, plakala, ale nechtěla se mnou vidět. Já jsem vůči ní nikdy žádnou zášť necítil. Ten úraz tehdy způsobila i moje vlastní hloupost.

A co bylo dál?

Šel jsem se do Kladrub učit chodit. Dali mi protézy, které ale byly katastrofální, působily mi bolesti. Pak jsem se ještě léčil v nemocnici v Hradci Králové, kde jsem však podepsal revers a odešel jsem. Zjistil jsem, že na vozíku jsem pohyblivější a zvládnu víc věcí. Šel jsem bydlet k mému tátovi, ale bydleli jsme v 1. patře bez výtahu, musel jsem skákat po schodech po rukách. Pak jsem dostal bezbariérový byt v Pardubicích a od té doby žiju zde.

Skákal jsi po schodech po rukách, to byla dobrá průprava na Tvůj legendární výstup na Sněžku..

Vyprovokoval mě pardubický učitel tajči Honza Pletánek se svou přítelkyní. Jeli jsme do Žďárských vrchů a ti dva se šli podívat na Devět skal. Řekl jsem si: „Co bych seděl dole?“ a vydal jsem se za nimi. Vylezl jsem tehdy až na vršek a Honza mě nahoře začal hecovat, ať zkusím příště Sněžku. Vyjel jsem ji na vozíku po dlážděné cestě, která vede od Luční boudy, a Honza Pletánek na to: „Co to zkusit příště Obřím dolem?“ Připravoval jsem se tedy na další výstup a mezitím jsem si během pěti dnů vyjel pět vrcholů v Čechách na vozíku. Začínal jsem v Beskydech na Pradědu, druhý den jsem vyjížděl Lysou horu v Beskydech, další den jsem jel na šumavský Boubín, pokračoval jsem v Krušných horách na Klínovci a poslední den jsem končil Sněžkou. Zvládl jsem to úspěšně a rok na to jsem to zkusil po rukách. Intenzívně jsem se připravoval a dal jsem výstup nahoru za sedm hodin dvacet minut. Slíbil jsem, že za každého, kdo půjde se mnou, dám nahoře jeden klik. Udělal jsem ještě osm kliků. Pak mě začali zvát na další akce, pro zpestření jsem vyjel třeba Ještěd.

Tomáši, vím, že sport byl a je Tvůj velký koníček. Co všechno děláš?

Po úraze jsem začínal se stolním tenisem a atletikou. Atletika mě moc nenaplňovala. Hrál jsem taky šipky a zkoušel jsem i řadu dalších sportů jako je basket, jízda na handbike… V Pardubicích jsem si zkusil maraton. Lyžoval jsem na monoski, ale na to už bohužel nebyly finance. Pak jsem se začal věnovat sledge hokeji a na ostatní aktivity mi nezbývalo tolik času. Sledge hokej hraji už 15 let. Po paralympiádě v Soči jsem skončil s aktivní reprezentací a věnuju se hlavně tenisu.

A jak se Ti dařilo na paralympiádách?

Byl jsem na dvou paralympiádách a několika mistrovstvích světa. Díky sledge hokeji jsem se podíval po světě…

Kde jste všude byli?

Procestoval jsem Itálii, Švédsko, Německo, hrál jsem na turnajích v Norsku, Koreji, USA. Byli jsme také přímo v japonském Naganu.

A je nějaké místo, kde se Ti opravdu líbilo, kde bys chtěl žít?

Jedno místo by se našlo – u kanadského Vancouveru. Lidé zde jsou jako z jiné planety. Není tady žádná závist, podrazy… Je tu nádherná příroda, lidé žijí v dřevěných srubech. Místní Čechokanaďani mi nabídli, abych zůstal, ale hlavně kvůli synovi jsem se vrátil.

Povíš mi něco o Tvém synovi?

Jakubovi je deset let, zatím se moc nepotatil. Zkouší sportovat, ale hlavně je velký hasič a účastní se spousty hasičských soutěží. Kromě toho ho baví hrát na bicí nástroje.

A jak vypadá Tvůj volný čas, koníčky?

Jezdím hodně na koncerty a festivaly, baví mě různá muzika – folk, bluegrass, rock, metal – podle nálady. Znám spousty muzikantů. Třeba Samsonovi Lenkovi jsem slíbil, že až se bude konat pátý a desátý ročník jeho hudebního festivalu v Hrádku u Rokycan, přijedu tam z Pardubic na vozíku. Pokaždé jsem to zvládnul za tři dny, spal jsem v lesích a trochu jsem provokoval policajty – jeden pětikilometrový úsek cesty jsem totiž absolvoval na vozíku po dálnici.

Jaké máš plány v nejbližší době a na co se těšíš?

Těším se na dva mezinárodní turnaje v tenise vozíčkářů – v Prostějově a v Trnavě. Tenis mě momentálně nejvíc naplňuje. Mám dobré zázemí v Tenisovém klubu Pernštýn a skvělého trenéra Honzu Čapouna.

Co nebo kdo Ti nejvíce pomohl, aby ses dostal tam, kde jsi dnes?

Nejvíc mi pomohla majitelka firmy Missiva Ivana Špeldová. Ta mě před více než 15 lety poznala v Pardubicích, začal jsem pro její firmu pracovat a radikálně jsem díky této práci a svým spolupracovníkům změnil myšlení. Zharmonizoval jsem se a zklidnil a začal jsem i jinak pracovat na svém těle. Potkal jsem tenkrát také další zajímavé lidi včetně již zmíněného Honzy Pletánka.

Představ si, že jsi politik. Jaké opatření, které by mohlo vozíčkářům usnadnit nebo zpříjemnit život, bys přijal jako první?

To je těžká otázka – protože bych v životě nikdy politikem nechtěl být. Nabídky na kandidatury jsem odmítl. Podle mne chybí komunikace s lidmi s postižením. Co se týče bariér – v Pardubicích jsme na tom dobře, ale stále je co zlepšovat. Za celorepublikový problém považuji chybějící služby pro odrůstající děti s postižením. Pokud jsou ve školském systému, je to dobré, ale když děti dospějí, najednou nemají kam jít. Není pro ně práce ani odpovídající služby.

Jaké máš plány do budoucna?

Neplánuju nic. Věnuju se tenisu – a jednou bych rád pomohl svými zkušenostmi novým sledge hokejistům. Ve světě se sledge hokej rychle rozvíjí,  v Čechách se vozíčkáři sledge hokeje trochu bojí kvůli možným zdravotním problémům. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že se nemusejí obávat nachlazení ani ničeho jiného. Pravda je, že sledge hokej je fyzicky náročný.

Co alternativní medicína, práce s energií a podobné metody, jsou Ti to blízké?

Věřím přírodě, mám jí rád a je mi tam dobře. Věřím, že bylinky pomohou víc než nějaká chemie. Jsou mi blízké východní metody léčby a cvičení. Mně osobně hodně pomohlo taiči. Kvůli sportu jsem přestal, ale rád bych se taiči znovu věnoval. Láká mě i jóga.

Máš nějaký recept či vzkaz pro čtenáře, které potkala nemoc či úraz?

Hodně lidí je zavřených doma, stydí se za své postižení. Jděte ven, mezi lidi, do přírody, buďte soběstační! Je důležité nemít někoho „za zadkem“. Buďte otevření, nebojte se mluvit o svém postižení!