Rozhovor s Otmarem Cvrkalem

tisk & PDF

Otmar Cvrkal celý svůj život zasvětil lidem se zdravotním postižením.  Sám žije s těžkým handicapem, v posledních letech se potýká se zdravotními komplikacemi, ale stále z něj vyzařuje vstřícnost, laskavost, dobrota a ochota pomáhat druhým. V letošním roce získal cenu MOSTY v kategorii osobnost hnutí osob se zdravotním postižením. Od 70. let žije a pracuje ve Svitavách.

Otmare, jak vnímáš toto ocenění?

Cena mi určitě udělala radost, ale oceněných už bylo za roky konání této akce mnoho, takže to nepovažuji za nic výjimečného. Díkybohu, že je tolik lidí, kteří pomáhají lidem s postižením.

Mnoho se už za poslední desítky let vykonalo, ale co by podle Tebe lidem se zdravotním postižením mohlo ještě více usnadnit nebo zpříjemnit život? Jak ý je podle Tebe přínos Národní rady osob se zdravotním postižením ČR?

Velkou zásluhu na akceschopnosti NRZP ČR má osobnost předsedy Václava Krásy. Národní rada se vyjadřuje jako první k legislativě pro lidi se zdravotním postižením a určitě je velká pomoc, že do toho připomínkování vstupuje. Já osobně stále vidím velké mezery ze strany státu v oceňování a podpoře rodin s postiženým dítětem. Otec v této situaci často z  rodiny uteče a maminka pak u dítěte drží čtyřiadvacetihodinovou službu 365 dní v roce a zároveň má udržovat fungující rodinu. Je to od nich nesmírná oběť. Když potom takováto rodina něco chce od státu, je to velmi problematické. Chybí empatie, uznání a zhodnocení ze strany státu a veřejné správy.

Jak ses vlastně Ty sám ocitl na vozíku?

Na vozíku jsem od roku 1992 po čtvrté operaci nádoru míchy. Po čtvrté se operace nepodařila tak, jak měli lékaři v úmyslu. V invalidním důchodu jsem od roku 1971, kdy jsem začal marodit s nádory v míšním kanálu, které se mi bohužel vracejí. Čtyři roky mě léčili jako klasického ploténkáře, až pak zjistili, že je to nádor. Od samého začátku jsem začal spolupracovat s organizacemi osob se zdravotním postižením a po 5 letech marodění doma jsem se snažil mezi lidi s postižením intenzívně zapojit. Už tehdy jsem pociťoval stálou potřebu pomoci rodinám s postiženými dětmi. Inkluze v podstatě není vynález moderní doby. Už v sedmdesátých letech jsme se snažili dělat jakési integrované tábory, kde jsme měli 25-členné oddíly dětí s různými typy tělesného a smyslového postižení – včleněných do běžného tábora s 250 zdravými dětmi. Žádná osvěta a přednášky nejsou nic proti takovéto praxi. Oboustranně to bylo nesmírně přínosné – pro děti zdravé i pro děti s postižením. Spojil jsem se také se skupinou zdravotně postižených motoristů, kteří pořádali branně orientační automobilové soutěže, díky těmto soutěžím jsem se naučil dobře ovládat vozidlo a řídit za všech podmínek.

Vím, že jsi nejen autem hodně cestoval, které země jsi procestoval?

Rád vzpomínám na starého trabanta, s kterým jsme s manželkou a dcerou procestovali tehdejší Sovětský svaz – Kavkaz, Malý Kavkaz, dále pak Alpy, Itálii až po Vesuv. V pozdější době jsme uspořádali 12 táborů pro astmatické děti v Norsku. S dětmi jsme procestovali celé Norsko, dostali jsme se až za polární kruh. Viděli jsme krásnou nedotčenou zemi, fjordy, ostrovy…

Co jsi všechno ještě dělal a děláš?

Ve Svitavách jsme založili mnoho klubů pro lidi se zdravotním postižením. Z nich se postupně vyčlenili sluchově a zrakově postižení, oddělily se Svaz tělesně postižených (STP), Svaz postižených civilizačními chorobami (SPCCH) a Asociace rodičů a přátel zdravotně postižených dělí. Svitavy mají cca 18 000 obyvatel a z toho máme 2000 členů SPCCH, což je úctyhodné číslo.  Snažíme se, aby vznikaly kluby lidí se stejným zdravotním problémem, máme klub astmatiků, diabetiků, kardiaků a mnoho dalších. Zásadní je podnítit lidi, aby neseděli doma a zapojili se do společného dění. Aby si sami pro sebe a pro ostatní řešili svůj zdravotní handicap a vyrovnali se s ním.

Co by sis ještě chtěl splnit, jaké máš přání?

Přál bych si, aby se mi vrátil elán, který jsem celý život měl. Přeju si, aby moji nejbližší měli život podle svých představ, aby byli šťastní. Raduji se ze svých vnoučat.

Máš nějaký recept či vzkaz pro čtenáře, které potkala nemoc či úraz?

Zkrátka se musí naučit s tím žít. Já tomu říkám programovatelný fatalismus. Pokud by si měl člověk říkat: „proč zrovna já“, je potřeba mít v hlavě vypínač, který myšlenky tohoto typu odpojí. Je třeba zaujmout k nemoci takovýto postoj a nenechávat se znásilňovat a zašlapávat do země. A není dobré se zabývat jen sám sebou, kolem žijí další lidé s podobnými problémy a nedělají s tím vědu.

Radka Svatošová