Rozhovor s Mgr. Janou Hanzlíkovou

tisk & PDF

Mgr. Jana Hanzlíková pracuje jako náměstkyně ministryně práce a sociálních věcí ČR. Ve své gesci má problematiku ochrany práv dětí a sociálního začleňování. Duší je však stále sociální pedagožkou a poradkyní, jelikož v těchto pozicích pracovala přes 18 let. Celou tu dobu se věnovala práci s dětmi a osobami se zdravotním postižením různého druhu (kombinované, tělesné, mentální postižení, vady řeči, poruchy autistického spektra). Stejně dlouhou praxi má v poradenské, konzultační a později i terapeutické činnosti, kde se specializovala především na pomoc osobám se zdravotním postižením a rodičům dětí s tímto handicapem. Narodila se v Chrudimi, v Pardubicích žije od roku 1986.

Už více než půl roku pracuješ ve funkci náměstkyně na MPSV ČR? Za tu dobu můžeš už hodnotit, co Ti tato změna přinesla?

Přechod z neziskového sektoru do státní správy vnímám jako obrovskou změnu. Je to jiný způsob práce. Pozitivní pro mne je rozhodně to, že v mé gesci je ochrana práv dětí a sociální začleňování a to jsou oblasti, kde mohu uplatnit všechny své předchozí zkušenosti z práce s lidmi se zdravotním postižením, z oblasti sociálních služeb, ale i speciálního školství a poradenství.

Také si myslím, že tam dokážu vnést svůj způsob práce a propojení s mými zkušenosti z NNO a to vnímám jako velmi přínosné. Mám ráda otevřenou komunikaci a spolupráci, jsem zvyklá se pídit po informacích, které potřebuji k rozhodování a zajímají mně názory těch, kterých se ta rozhodnutí dotýkají.

A co mi ta změna přinesla – tak určitě mnoho nových zkušeností a také možnost v podstatě navázat na práci, kterou jsem vytvářela jako garantka sociální politiky v hnutí ANO.

Jak nyní vypadá Tvůj běžný pracovní týden?

Každý týden je trochu jiný. Převážně se ale jedná o kombinaci řízení sekce, odborných konzultací a jednání, účast na konferencích či kongresech a další a další činnosti. Je to velmi rozmanité, což mně vyhovuje. Snažím se také vyjíždět tzv. „do terénu“, kde mám možnost diskutovat, jak s vedením různých organizací, tak i s lidmi, kteří vykonávají přímou péči o klienty. Ráda si dělám názor na základě vlastní zkušenosti – je pro mne důležité vidět věci na vlastní oči a mít možnost někam vstoupit a nechat na sebe působit atmosféru té organizace nebo zařízení.

Co tě vlastně přivedlo k sociální práci?

Nebyla to právě přímočará cesta, ale asi jsem se k sociální oblasti dostat musela, protože už jako dítě jsem byla velmi komunikativní, vyhovovalo mě si povídat si s příbuznými, i s lidmi z vesnice, kde jsem bydlela. Na statku, kde jsem prožila dětství bylo zvykem se scházet v širší rodině, řešit věci společně a hodně o nich diskutovat. Vždycky jsem své dětství vnímala jako velmi šťastné. Už v té době mi vadilo, když se někomu stalo něco nespravedlivého – nedalo mi to, abych to neřešila a nesnažila se zachraňovat ty slabší a to nejen lidi. Každou chvíli jsem přinesla domů nějaké zraněné nebo ztracené zvířátko. Studovat jsem ale šla ekonomickou školu a to mne potom na několik let odvedlo do ekonomické sféry, kde jsem si znovu ověřila, že mně baví pracovat s lidmi. Navíc jsem se v té době seznámila s několika rodinami s dětmi se zdravotním postižením a zaujalo mně, jak těžce se dostávali k informacím a k pomoci, kterou potřebovali. Myslím, že to byl takový poslední impuls k rozhodnutí jít studovat sociální politiku a také k tomu jít pracovat do speciálně pedagogického centra pro děti s kombinovaným postižením při speciální škole.

Ve speciálním školství jsi potom pracovala poměrně dlouho…

To ano, pracovala jsem tam 18 let, téměř od začátku jsem řídila speciálně pedagogické centrum, kde jsme později rozšířili cílovou skupinu o děti s tělesným a mentálním postižením, s vadami řeči a s autismem. Bavilo mně budovat centrum, vymýšlet nové metody práce, rozšiřovat další činnosti. Vedle toho jsem uvedla do praxe a poté i řídila dvě sociální služby – osobní asistenci a sociálně terapeutické dílny a určitý čas jsem řídila také nestátní zdravotnické zařízení. Celé ty roky to pro mne byla nesmírně zajímavá a různorodá práce, vyhovovalo mi kombinovat manažerské činnosti s přímou prací s klienty, kterým jsem poskytovala poradenství v oblasti sociálně právní a v oblasti speciálního školství.

Měla jsi v té době nějaké aktivity i mimo tuto organizaci?

Byla jsem mluvčí SPC Pardubického kraje v Asociaci SPC – to jsem vždycky považovala za hodně důležité, protože to byla pozice, která se snažila sjednocovat metody práce a dokumentaci napříč všemi SPC v kraji. Také jsem byla zapojena do komunitního plánování, do různých projektů a začala jsem dělat výcvik v systemické terapii – všechno to bylo hodně zajímavé, ale také časově náročné, takže mi nezbýval téměř žádný čas pro sebe.

V roce 2012 jsi prodělala vážnou nemoc. Nastala u tebe potom nějaká změna.

Ta nemoc byla pro mne opravdu obrovský zlom. V podstatě mně to téměř ze dne na den vytrhlo z mého mnohaletého pracovního kolotoče, v kterém jsem byla spokojená. Tehdy jsem nemoc vnímala hodně negativně, protože mi bránila dělat věci v takovém nasazení, na jaké jsem byla zvyklá. Rok 2012 byl pro mne vůbec přelomový, po mnoha letech jsem se rozhodla odejít ze speciální školy a téměř symbolicky jsem na podzim získala Duhové křídlo (Cenu hejtmana Pardubického kraje za dlouhodobou činnost ve prospěch lidí se zdravotním postižením) v kategorii jednotlivec i za Speciálně pedagogické centrum v kategorii organizací. Bylo to pro mne taková krásná zpětná vazba.

Když se na to podívám zpětně, vidím svou nemoc jako možnost něco v životě změnit. Já jsem díky ní musela změnit způsob práce. Nadále jsem se věnovala speciálnímu školství, ale byla to individuálnější práce v rámci dvou projektů – oba se týkaly systémového řešení školského poradenství. Byla to práce zaměřená na koordinaci metodiků, psaní publikací a metodik. Hodně mně to posunulo odborně, ale hlavně jsem se setkávala a pracovala s novými lidmi, dokonce s několika, kterých jsem si vždy vážila a považovala jsem je za velké autority.

V roce 2013 jsem také začala jako garantka za sociální politiku pracovat pro hnutí ANO na programu v sociální  oblasti. A po volbách jsem nastoupila na pozici náměstkyně ministryně práce a sociálních věcí.

Jak vnímáš po té nemoci duchovní rozměr života?

Začala jsem nemoc chápat jako něco pozitivního, jako dar, který člověka zastaví a pomůže mu vidět svět kolem sebe jinak. Uvědomila jsem si, jak úžasné zázemí mám ve své rodině a jak vypadá můj žebříček hodnot, na který jsem přes ty všechny aktivity a povinnosti trochu zapomněla. Samozřejmě si uvědomuji, že to moje dnešní vnímání nemoci je ovlivněno tím, že vše dopadlo dobře.

Co Ty a alternativní léčba, máš nějaké zkušenosti?

Moje léčba se bez klasické medicíny neobešla. Ale využívala jsem i alternativní. Jsem zastáncem toho, aby léčba sestávala z obou přístupů: vědeckého i přírodního. Díky alternativní medicíně jsem se potkala se spoustou zajímavých lidí, kteří mi velmi pomohli – např. MUDr. Adamcová z Hradce Králové. Důležité v léčbě je, když máte někoho, komu můžete důvěřovat.

Jaký největší pokrok vnímáš v oblasti podpory lidí s postižením či s jiným znevýhodněním? Co bys ráda změnila Ty osobně? 

Pokud budu hodnotit období posledních 6-ti měsíců, tak mě těší, že je znát snaha současné vlády napravit některé negativní věci a rozhodnutí té předchozí. Do zákona o zaměstnanosti se vrátil institut osoby se zdravotním znevýhodněním, pracujícím seniorům se vrátila roční sleva na dani, rodičům se zvýšila sleva na druhé a další dítě, nově se zavedlo porodné i na druhé dítě a další věci se řeší.

Za sebe a za svoji sekci mohu říci, že se v současné době intenzivně zabýváme oblastí přípravy na pozitivní stárnutí, protože měnící se demografická situace bude vyžadovat stále větší nároky na zdravotní a sociální systém a mění se také potřeby starších lidí. Z těchto důvodů nyní aktualizujeme Akční plán podporující pozitivní stárnutí pro období let 2013 až 2017. Tento plán je průřezovým dokument, který se dotýká mnoha resortů, proto je naším cílem zapojit aktivně zástupce jednotlivých rezortů, krajů i měst a obcí. Vzájemnou spolupráci vnímám v tomto případě jako stěžejní, mnoho opatření je totiž založeno na spolugestorství, např. Ministerstva práce a sociálních věcí a Ministerstva zdravotnictví, kde se jedná např. o řešení problematiky Alzheimerovy nemoci a obdobných onemocnění, vytvoření podmínek pro pečující osoby či rozvoj a využívání asistivních technologií zvyšujících soběstačnost seniorů i osob se zdravotním postižením a mnoho dalších opatřeních.

Za velmi důležité považuji také posun v oblasti vytvoření monitorovacího mechanismu dle Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, kde v několika jednáních pracovní skupiny, která se sešla na MPSV došlo ke konsensu, že monitorovací mechanismus bude vytvořen v rámci kompetencí veřejné ochránkyně práv.

Také nyní spolupracujeme na nastavení Národního plánu vytváření rovných příležitostí pro osoby se zdravotním postižením na nové období 2015 až 2020.

To je jen co mne napadlo jako první, samozřejmě mnoho dalších aktivit probíhá jak ve zmíněných oblastech, tak i v oblasti ochrany práv dětí, kde se snažíme o další sjednocování systému péče o ohrožené děti, aby služby byly dostupné, poskytované na základě objektivně zjištěných skutečností, fungovaly ve vzájemné spolupráci, probíhaly pokud možno v rodinném prostředí a aby systém financování byl jednoduchý a transparentní a finance šly za dětmi a rodinami tam, kde je potřebují.

V rámci všech těch aktivit, o kterých tady hovořím, se budu snažit hlavně o otevřenou komunikaci a spolupráci s těmi, kterých se to nejvíce dotýká, ať již lidí se zdravotním postižením nebo organizací, které se této problematice věnují.

Mluvila jsi o psaní, jako knihu chceš napsat?

Už jako dítě na základce jsem společně s kamarádkou napsala svoji prvotinu – detektivku. Když jsem jí později ukázala svému strýci – spisovateli, dost se u ní pobavil a poradil mi, abych se raději zaměřila na něco jednoduššího – třeba na krátké povídky. Pár jsem jich potom napsala, ale zůstaly ležet v šuplíku. Léta jsem pak na psaní neměla čas, ale nějak to mám stále jako své předsevzetí, že až budu mít jednou více času pro sebe, tak napíšu knihu povídek o životě.

Nadále zůstáváš věrná Pardubicím. Jak se Ti zde žije?

Přes týden bydlím v Praze. Vzhledem k pracovní době, by každodenní dojíždění do Pardubic bylo příliš náročné. Má to své klady i zápory, chybí mi rodina, ale zase se můžu plně věnovat práci, mám prostor na přípravu a studium různých materiálů. Ale vždy se ráda vracím do Pardubic, kde mám nejen rodinu, ale také spoustu přátel a aktivit a také kousek od Pardubic chalupu, kam jezdím relaxovat „manuální prací“, je to totiž bývalý statek a tam je stále co dělat.

Jak by sis představovala vedení města po komunálních volbách?

Určitě bych si představovala daleko otevřenější a vstřícnější komunikaci s občany. Uvítala bych více hmatatelných výsledků se zaměřením na lidi a na to, jak jim co nejvíce usnadnit pohyb ve městě a zpříjemnit každodenní život. Také si myslím, že „kus volně žijící zeleně“ ( nemyslím v betonových květináčích ) uprostřed města lidi víc ocení, než žulový chodník se sklobetonovou plastikou. Určitě by mě potěšilo větší zaměření na podporu sociální oblasti, školství a oblasti péče o zvířata, jako jsou útulky, depozita či záchranné stanice.

Koho si vážíš, koho máš jako svůj vzor?

Vážím si lidí, kteří pomáhají ostatním a lidí, kteří zachraňují a starají se o opuštěná, nemocná nebo zraněná zvířata.

Velkým vzorem pro mě vždycky byl a bude můj tatínek. Měl rád život, vážil si přírody a bylo s ním moc fajn.

Pověz mi něco o své rodině…

Mám syna, 27 let, který nyní dokončuje uměleckou fakultu v Ostravě. Dcera, 22, si vybrala úplně rozdílné studium – studuje medicínu v Praze. Pak mám skvělého manžela a také nejmladšího člena rodiny: 11-letou kočičku. Přivezli jsme si ji zraněnou z chalupy, vyléčili jsme ji a už u nás zůstala. Kočky a vůbec kočkovité šelmy jsou moje nejmilovanější zvířata, jsou to prostě osobnosti.

Vím, že při Tvém současném pracovním vytížení je to téměř zbytečná otázka, ale přesto by mě zajímalo, jak ráda trávíš volný čas…

Pokud nějaký volný čas mám, tak se ho snažím trávit co nejpříjemněji, to je s rodinou, na chalupě, ve Vysokých Tatrách, které mám moc ráda nebo kdekoli v přírodě,s kočkou na klíně, s přáteli… Snažím se také najít čas na poskytování systemické terapie, kterou mám nyní jako svého koníčka. Je to metoda, která vede klienta, aby hlouběji poznal svůj problém, dokázal se na něho podívat z různých stran a našel možnosti jeho řešení.

Co ti dokáže udělat radost

Čas strávený s rodinou, setkání s přáteli, vidět šťastné a spokojené zvíře, procházka v přírodě, čaj na Terryho chatě a mnoho dalších věcí.

Máš nějaký recept či vzkaz pro čtenáře, které zaskočila nemoc či úraz?

Bylo by moc hezké, kdybych nějaký zaručený recept znala, ale tak jednoduché to není. Co mne napadá je to, že ať už člověka zaskočí nemoc, úraz nebo i jiná těžká životní situace je důležité, aby měl ve svém okolí lidi, s kterými může o svém trápení mluvit. Díky rozhovoru se nejen člověku uleví, ale dokáže si lépe srovnat myšlenky, pochopit a hledat východiska. Podle mého názoru velmi pomáhá i psychoterapie, která je vlastně také o povídání a je přístupná i lidem, kteří jsou sami.

Děkuji Ti za rozhovor.