Rozhovor s Jarmilou Peškovou

tisk & PDF

Paní Jarmila je dlouhodobou, pravidelnou a hlavně naprosto spolehlivou dobrovolnicí v KŘIŽOVATCE. Nezištně zde pomáhá už od roku 2008, tedy krátce po tom, kdy byla organizace založena a je nezbytným člověkem v našem týmu. Spolupodílí se při zajišťování a realizaci různých aktivit, které centrum KŘIŽOVATKA nabízí pro své imobilní klienty (rekondiční pobyty, výlety, kulturní a společenské akce aj.), ale také pomáhá v rámci prezentace organizace a v oblasti osvětové činnosti zacílené pro širokou veřejnost. Díky svým praktickým zkušenostem a znalostem specifik tělesného postižení, dokáže přesvědčivě, nenásilně, ale i pozitivně představit život „vozíčkářů“. Je skvělým parťákem pro všechny, protože její životní optimismus, dobrá nálada a bezkonfliktní povaha, dovede „nakazit“ ostatní. Je obdivuhodné, že v sobě ještě nachází sílu na výkon dobrovolnictví, protože v soukromém životě také dlouhodobě zastává roli pečujícího o rodinného příslušníka.  Svým aktivním přístupem k životu dovede překonat mnohé nesnáze a úskalí, které jsou s péčí o „vozíčkáře“ spojeny. Vlastní prožitek je pro ni i motivací pro dobrovolnickou činnost. Její životní krédo: “ Kde můžu a když můžu, tak pomůžu“, zcela jednoznačně dokresluje prostý lidský přístup a nezištnost.

Vím, že dobrovolníkem se asi člověk musí narodit. Prostě to musí mít v sobě. Mohla bys mi prozradit, co tě k dobrovolnictví dovedlo?

Vlastně to nevím, ale myslím si, že určité věci jsou samozřejmé a považuji za normální podat ruku tomu, kdo to potřebuje. Asi to mám po svojí babičce, se kterou jsem trávila hodně času. Však babiččini sousedé o mne říkali, že jsem její ocásek, protože jsem s ní všude chodila. Ona byla taková samaritánka, dovedla vždy pomoci. Tak jsem to asi zdědila po ní, a možná se to pak rozvinulo spontánně. Jsem ráda, že mne Pán Bůh obdařil tím genem a že moji kluci něco z toho pochytili také.

Jsi člověkem, který ještě v rámci své rodiny pečuje o svého blízkého. Myslím, že jsi vytížená až dost. O to více mne zajímá a musím ti položit otázku: Proč ještě dobrovolnictví? Vždyť samotná péče doma je v podstatě také takové dobrovolničení.

Péče doma je náročná, ale to je pro mne o to víc motivující, protože přesně vím, kdy ten druhý pomoc potřebuje. A ono někdy stačí, že se jedná o drobné podpoření, lehké postrčení. Když se Milanovi stal úraz (před 22 lety), bylo pro mne naprosto samozřejmé, že se budu starat. Myšlenka, že by musel jít do nějakého ústavu, byla pro mne, ale i pro ostatní členy rodiny, bezvýhradně nepřijatelná. Po celou dobu jsem věřila a stále ještě věřím, že se z mnohých zdravotních, ale i jiných problémů dostane. Měla jsem jenom pár roků před důchodem, přesto jsem na nic nečekala a okamžitě jsem zůstala doma. Zpočátku to bylo hodně těžké, ale dobré bylo to, že chtěl Milan žít dál pokud možno normálně. Pracovat a částečně se osamostatnit, aby nebyl stoprocentně odkázaný na pomoc z druhé strany. On není z lidí, kteří by seděli doma a litovali se. Proto jsem ho všude doprovázela, podporovala a v podstatě to trvá do dnes, i když už v menší míře. No a tak ten zbylý čas mohu pomocnou ruku podávat jiným způsobem a na jiné místo.

A teď bych Tě ráda požádala, zdali bys nám prozradila recept na to, jak být tak aktivní, co pro svoji vitalitu děláš, jak se opečováváš. Přece jenom, promiň, jsi už v důchodovém věku s nárokem na klid, ale ty na své roky (více prozrazovat nebudu, protože u dam to není vhodné) opravdu nevypadáš. A to myslím jak fyzicky tak i duševně.

Člověk nesmí podlehnout tomu, co se stalo, nelitovat sebe ani toho druhého. Život běží dál a teď s odstupem času si myslím, že se mi to docela povedlo naplnit. Milan dělá to, co ho baví, překonali jsme mnohá úskalí, která paradoxně člověka posílí a posune někam dál. Pravdou je, že synovi musím stále pomáhat a to je možná pro mne samotnou dobré, protože pak jsem nucena udržovat se v kondici a aktivitě. Někdy mi také není nejlépe, ale tím se moc nezabývám. Velké přemýšlení o tom, co mne bolí, si nemohu dovolit. Musím fungovat. Jinak své únikové cesty nacházím v poslechu hudby. V podstatě mám ráda jakýkoli hudební žánr. Hudba je pro mne opravdu relaxační záležitost, kdy se dostanu zase zpět do pohody. Speciální opečovávací kůry nemám. Jediné, kam chodím, je pedikúra, protože musím mít nohy „běhavé“ a ne bolavé.

A ještě tě poprosím, zdali bys nám neprozradila něco ze svého soukromého života.

Pardubice jsou mým rodným městem. Zde jsem vyrůstala a zde asi zůstanu až do konce. Jsem vdaná, mám dva dospělé syny a manžela, který je stále velmi vytížený a to ať díky práci či zahrádce. Po základní škole jsem se vyučila jako knihkupec, ale u této profese jsem dlouho nezůstala. Později jsem si dodělal večerní ekonomku a začala jsem pracovat v administrativě. Po úrazu, který se stal synovi, se mi totálně změnil život a vše jsem musela přeorganizovat. Ale díky tomu, že naše rodina drží pohromadě a máme nádherné vztahy, tak jsem změnu zvládla. V současné době se už také občas mohu věnovat některým zálibám, mezi něž patří luštění křížovek, četba (detektivky, životopisy slavných osobností nebo filmových hvězd), divadlo, koncerty, ale i ráda sleduji tanec, protože, když jsem byla mladá, tak jsem také tancovala. Myslím, že vedu normální život jenom někdy trochu jinak.

Děkuji za rozhovor a přeji Ti, aby sis zachovala svůj elán, dobrou náladu a nic Tě netrápilo.