Rozhovor s Bobem Pelikánem: Chtěl jsem být užitečný lidem – našel jsem se v novinařině

tisk & PDF

S Bobem Pelikánem se léta potkáváme na různých akcích, které se týkají lidí s postižením. Má totiž v náplni práce být tam, kde se něco děje. Je redaktorem časopisu Vozíčkář a novin Abilympijský zpravodaj. A kromě toho je vždy ochotný poradit a pomoci nám – novinářským samoukům. Bob Pelikán bydlí v Chrudimi…

- Bobe, jaké je vlastně Tvé pravé jméno?

Miloš, samozřejmě slyším i na něj. Ale na přezdívky jsem zvyklý už od základní školy, takže by bylo docela divné, kdybych v dospělosti měl jen křestní jméno z občanky. Když jsem byl dělníkem ve slévárně, říkali mi někteří lidé Hvězdář, protože jsem se v práci často a dlouze díval do větracích okének, které byly až úplně nahoře, pod střechou haly. To bylo jediné místo, kde byla vidět oboha, a já uprostřed všeho hluku, prachu, špíny a těžké roboty vlastně utíkal aspoň duchem ven, do přírody, za hvězdami… Nebo mi přezdívali Sam, s dovětkem od Bílé řeky: svými dlouhými vlasy a neholeným obličejem jsem připomínal zálesáka, navíc jsem měl bernardýna, se kterým jsem se často proháněl po ulicích města. No a pokud jde o Boba, ten je původně králíkem z klobouku ze známého kresleného večerníčku – začali jsme si tak říkat s bráchou navzájem. A postupně se mnou Bob srostl natolik, že ho snad doplním i do rodného listu.

- Mezi lidmi se zdravotním postižením se pohybuješ už desítky let. Jaký největší pokrok vnímáš v oblasti podpory lidí s postižením a naopak, co považuješ za negativní jev v této oblasti? Co bys rád změnil Ty osobně?

Já si všímám hlavně změn týkajících se vozíčkářů, protože právě mezi nimi se pohybuju nejvíc. Za největší pokrok považuju přijetí zákona o sociálních službách, který v našem právním řádu zakotvil osobní asistenci. Díky ní mohou i lidé s těžkým postižením kvalitně žít a pracovat tam, kde se cítí dobře, tedy v rodině, mezi svými kamarády a známými. Druhou velkou změnou k lepšímu jsou mizející stavební bariéry ve veřejných budovách a na veřejných místech. Myslím, že dnešní situace je hodně odlišná od té před nějakými dvaceti lety: od nájezdů na chodníky přes bezbariérové vlaky či autobusy až třeba po vozíčkářsky vstřícné obchody či hospůdky.

Za vyložený průšvih považuju to, že dosud zůstávají v platnosti některé kroky, které stihl před svým neslavným koncem podniknout pan Drábek v roli ministra práce. Zhoršují totiž životní úroveň mnoha lidem se zdravotním postižením.

- Představ si, že jsi politik… Jaké opatření, které by mohlo vozíčkářům usnadnit nebo zpříjemnit život, bys přijal jako první?

Záleží na postu, který bych zastával. Jako řadový poslanec nebo senátor bych toho asi moc nezmohl. Ale coby člen vlády bych všemožně usiloval o zavedení ucelené rehabilitace: tedy o prosazení kvalitního zákona a prováděcích předpisů. Mám pocit, že jestli vozíčkářům dnes něco velmi chybí, je to systémové pojetí rehabilitace, které by zahrnulo její zdravotní, sociální, pracovní a taky psychologický aspekt. A taky bych okamžitě bych uzákonil valorizaci příspěvku na péči.

- Na co se těšíš v nejbližší době?

To je jasné! Na hokejový šampionát v Praze, na koncert Scorpions tady v Pardubicích a na román Nesnesitelná lehkost bytí od Milana Kundery. Všechny jeho ostatní, které v češtině vydal Atlantis, jsem už četl, tenhle jediný mi zbývá – a nejspíš bude zase skvělý. Kundera je už dlouho mým nejoblíbenějším autorem.

- Můžeš čtenářům říci něco o abilympiádě, kterou každý rok pomáháš připravit?

Od roku 1992 jsem se coby novinář a organizátor zúčastnil každé národní abilympiády, vlastně už patřím do jejího inventáře. Mám k ní samozřejmě jiný vztah než lidé, kteří na ní soutěží. Pro mě jde o celoroční záležitost: od podzimka dělám každý měsíc zápis z porady organizačního týmu. Na přelomu zimy a jara napíšu a do médií rozesílám článek s výzvou, aby se lidé hlásili do soutěžních disciplín. Potom v květnu přímo na abilympiádě nasbírám takové množství námětů, postřehů, nápadů a inspirace, že mi vystačí až do adventu. A jak začne leden, kolotoč se zase zvolna dá do pohybu…

- Jak vypadá Tvůj běžný pracovní týden?

Stručně řečeno, dopoledne obvykle spím, odpoledne a navečer pracuju a v noci obvykle koukám na filmy, poslouchám rockovou muziku, čtu. A někdy i píšu. Mám obrácený životní režim, což mi zamlada naprosto vyhovovalo, ale teď už ne. Tělo mi naznačuje, že bych měl ponocování hodit přes palubu, a já ho nejspíš poslechnu.

- Co Tě vlastně přivedlo k této práci?

Bob je rockovým fanouškem, který sice na kytaru nehraje, ale rád s ní pózuje.

Dva hlavní důvody. Tím prozaickým byla prázdná kapsa. Tenkrát v dvaadevadesátém jsem byl přes půl roku dobrovolně nezaměstnaný a každá stokoruna za snahu redigovat časopis Vozíčkář mi přišla náramně vhod. Důležitější však byl můj idealismus, toužil jsem dělat práci pro druhé lidi, která by mě naplňovala pocitem smysluplnosti. A musím říct, že jsem se v novinařině našel! Nedovedu ji dělat ledabyle: vždycky myslím na toho, kdo bude článek číst, a snažím se psát tak, aby byla spokojená i klávesnice od mého počítače.

- Vím, že při Tvém současném pracovním vytížení je to téměř zbytečná otázka, ale přesto by mě zajímalo, jak rád trávíš volný čas.

Umění odpočívat považuji za nedílnou součást umění pracovat. Workholikem jsem už byl, poučil jsem se z toho, a volný čas je pro mě nezbytností! Zajímá mě psychologie, filosofie, esoterika. Rád chodím do kina, s několika kamarády už roky vybírám filmy pro chrudimský filmový klub, o kterých i píšu. Další mojí vášní je hudba, hlavně britský rock, od puberty nekriticky zbožňuju kapelu Status Quo! Mám doma stovky cédéček a vinylových desek, rád si taky zajdu na živou muziku. No a posledních pět let náruživě holduju sauně: chodím tam několikrát týdně, ať je venku mráz, nebo tropické vedro.

- Jak se Ti žije v Chrudimi?

Vcelku dobře. Naše město má nepřehlédnutelný půvab, hlavně jeho historické jádro, a já jsem docela patriot. Leccos o Chrudimi vím, o její minulosti, podivuhodnostech, rodácích… A pozoruji na sobě, že čím jsem starší, tím víc mě má tohle město v hrsti. Jen mi lezou na nervy auta: množí se rychleji než pověstní trpaslíci a na sídlištích už dávno drze parkují na chodnících.

- Ty sám trpíš také nějakými zdravotními problémy?

Jo, bolestí duše a nespavostí. Beru prášky, které ale pomáhají jen částečně. Deprese je houževnatý prevít.

Bob je rockovým fanouškem, který sice na kytaru nehraje, ale rád s ní pózuje.

- Co Ty a alternativní léčba, máš nějaké zkušenosti?

Mám. Jednu dobu jsem experimentoval s Bachovými květovými esencemi, ale bez většího ozdravného efektu. A průběžně si pohrávám s pozitivním myšlením.

- Jaká máš přání a sny?

Chci aspoň jednou letět balónem, což je reálný, byť ne levný sen, který si určitě splním. Coby anglofila mě láká Británie, hlavně Londýn, Irsko a Skotsko, snad se tam někdy vypravím. No a rád bych se setkal na kus řeči s oblíbenými rockery, spisovateli , filmaři a herečkami: jména neprozradím, abych si udržel naději, že na nějaké setkání dojde. A taky chci zas mít velkého dobráckého psa: třeba bernského salašnického nebo slovenského čuvače.

- Koho si vážíš, koho máš jako svůj vzor?

Vzory nemám, aspoň o nich nevím Z myslitelů mě hodně obohacuje třeba Carl Gustav Jung, Erich Fromm či filosof Milan Machovec. Ze spisovatelů mi do duše i z duše promlouvají hlavně Ivan Klíma, Egon Hostovský, Milan Kundera a Hermann Hesse.

- Co nebo kdo Ti nejvíce pomohl, aby ses dostal tam, kde jsi dnes?

Mě v létě 1992 nejspíš držela palce sama Prozřetelnost. Když mi vozíčkář Jirka Venzara novinařinu nabídl, prostě jsem to zkusil, ačkoli jsem si moc nevěřil. Jsem samouk a vždycky jím budu. O to víc mě povzbudí, když zvládnu pojednat i obtížnější téma – třeba nedostatky v legislativě upravující sociální dávky.

- Co tě zaručeně potěší?

Sauna, myšlenkově podnětný rozhovor s nadprůměrně inteligentním člověkem, rockový koncert s parádní atmosférou nebo film, který dopřeje divákovi očistnou katarzi.

- Jaké máš vize, co bys rád dokázal? Kde se vidíš za 10 let?

O vizích raděj nemluvit! Tak daleko dopředu se nedívám, žiju přítomností. Nikdy jsem nebyl moc ambiciózní, jen jsem chtěl pro sebe najít vhodnou parketu a být užitečný lidem. Obojí se mi v novinařině splnilo měrou vrchovatou. No a za těch deset let mi postačí, když budu ještě běhat po světě, psát články, nahřívat se v horkém vzduchu nebo poslouchat muziku.

- Máš nějaký recept či vzkaz pro čtenáře, které zaskočila nemoc či úraz?

Na recept si rozhodně netroufám, protože jsem v tak těžké životní situaci zatím nebyl. Jen si myslím, že člověk by se neměl nikdy vzdávat. Vím o lidech, kteří si dokázali podržet naději i ve chvíli, kdy opouštěli tenhle svět, kdy byli zdánlivě zcela bezbranní… Asi nás něco přesahuje, nejspíš existuje i jiný svět než ten, který vnímáme smysly. A pokud přistoupíme na myšlenku vesmírné inteligence a univerzálních duchovních principů, můžeme si dovolit otázku: Je snad údělem člověka, aby v nejtěžších situacích zůstal bez jakékoli pomoci?

Děkuji za rozhovor.

Radka Svatošová