Proč nejsme obyčejnou restaurací

tisk & PDF

Komuniké, o. p. s. zaměstnává osoby s handicapem. Jsou to profíci, na první pohled nic nepoznáte. Ale když se kouknete ještě jednou na její provozovnu RETTIGOVKU, ZJISTÍTE, ŽE JE JINÁ.

Hendikep? To zvládneme…
K dnešnímu dni se nám daří zaměstnávat 14 lidí s různými typy hendikepu a různě dlouhými úvazky. Výzvou pro nás bylo, když se o práci v Rettigovce ucházela Bětka – slečna se sluchovým i řečovým postižením – „hluchoněmá“. O jejích pracovních kvalitách jsme byli přesvědčeni. Ale co my? Zvládneme to? Domluvíme se? Zvládli! Domluvili! Musíme klást důraz na jasné vyjadřování, používat jednoduché pojmy, komunikovat pomocí obrázků, gestikulace. Bětka nás naučila jak ve znakové řeči říct „Nestíhám“, „Pomoz mi“ ale taky třeba „Jdi do prčic“. Přesto někdy nastávají situace, které mohou působit komicky. Bětku oslovujeme, voláme na ni, i když je k nám zády…a ono nic… Jsme zvyklí komunikovat pomocí slov. Bětka nás učí hledat nové způsoby, přemýšlet co říkáme, a jak to říkáme.

Několik dalších zaměstnanců má postižení pohybového aparátu. „Marodí se zády, klouby…“ Proto je nutné vyjít jim vstříc možností zkrácených úvazků. Někdy je fuška naplánovat směnu, kde jeden bude 6 hodin, další dva po třech hodinách, další 4 hodiny, někdo vydrží jen 1. Kuchyň není nafukovací, přesto je třeba to udělat tak, aby zde personál mohl „střídat disciplíny“. Chvíli stát, pak pracovat v sedě, něco někam odnést, projít se. Do toho je třeba hlídat věci provozního charakteru – termín zkalibrování váhy, objednávky, nádobí, …. Možná na vás někdy naše kuchyň působí jako zmatek a hemžení v mraveništi, ale věřte, jinak to u nás při vší dobré vůli nejde.

Máme též kolegy s mentálním postižením. Svou práci dělají, jak nejlépe dokážou. Při komunikaci s nimi, víc než kdy jindy, musíme dávat pozor na to, aby naše instrukce byly naprosto jasné. Třeba taková věta: „Ke kuřeti je dnes salát“ může vyvolat u člověka s mentálním hendikepem velké rozpaky. „Mám přinést hlávku salátu?“ Nebo ty okurky nastrouhané v mističce?“. S takovými situacemi se setkáváme. A nezbývá nic, než pomalu a trpělivě vysvětlovat. V provozu „normální“ restaurace nepředstavitelné, u nás běžná praxe. Ano, i v tom je kouzlo naší práce.

Naši kolegové s duševním postižením jsou „dobrými dušemi“ Rettigovky. Svoji práci dělají na 100 procent. Mnohdy na víc. Ve snaze být zdvořilí k zákazníkům občas věci prostě překombinují. Kupříkladu věta jednoho z nic: „Nechci vás vyhánět, ale dáte si ještě něco?“ měla vyjádřit jeho zájem o hosta, nabídku kávy či zákusku po obědě… ale mohla vyznět úplně jinak. Naštěstí se jednalo o naše stálé hosty a situaci vzali s humorem. Osoby s duševním postižením trpí úzkostmi – z lidí, z konfliktů, z nezdaru… Dovedete si představit, jak obtížná situace pro ně musí denně nastávat, když mají hostům podat jídlo? Když se něco nepodaří? Jak se musí překonávat? Je to dennodenní boj sama se sebou. Pro nás, jako pro kolegy, práce s člověkem s duševním postižením znamená snažit se vytvářet příjemnou pracovní atmosféru bez zvyšování hlasu, vytýkání drobností. V běžné restauraci si šéfkuchař či vrchní číšník na podřízené zařve, srovná do latě a oni makají, podávají očekávaný výkon. U nás na to musíme jinak. Učíme se ovládnout sami sebe, nekřičet, přátelsky vysvětlovat.

Proto jsme restaurace „jako žádná jiná“ – U nás se nekřičí. Přestože často nastávají ohrožující situace – ráno někdo nepřijde vzhledem k zdravotnímu stavu do práce – nemáme náhradu – stihneme uvařit? – musíme zůstat v klidu (aspoň naoko). Všechny změny (jiné talíře, nové utěrky na nádobí, nové přístroje v kuchyni) vysvětlujeme našim zaměstnancům mnohem déle, aby porozuměli, pochopili. Mnohdy sami spěcháme a nevyjádříme se přesně: „Zabal pánovi dvě buchty“ – zní jako jasná instrukce. Buchty leží na talířku. Kolega dlouho nejde. V kuchyni totiž přemýšlí, zda zabalit i s talířkem či bez něj. Naše chyba. Instrukce měla znít: „Přendej dvě buchty na papírový tácek a zabal je“.

Profesionálové s hendikepem
„Jak vy v té Litomyšli fungujete? Chodí lidé do restaurace, kde pracují osoby s hendikepem?“ Na tyto otázky odpovídáme poměrně často. A rádi. Nejen že umožňujeme těmto lidem pracovat, zažít pocit užitečnosti, vlastních vydělaných peněz… ale též se nám daří ukázat veřejnosti, že hendikep není překážkou v komunikaci, pracovitosti, lidskosti. Naši hosté nás berou jako profíky, jako restauraci, kam nechodí z dobročinnosti. A vytýkají, když něco není, jak má být. A oprávněně! Děkujeme, že (i přes všechny naše hendikepy) nás nelitujete, že nás berete jako restaurační tým, který umí. A ještě jednou děkujeme – za vaši shovívavost a trpělivost, když se něco nepovede, nestíhá. V tom je Rettigovka jedinečná – snažíme se být profesionálním týmem lidí s hendikepem.