Příběh naší lásky se píše tady a teď

tisk & PDF

Jak často sníme o lásce a hledáme dokonalého partnera?
Ale život se našim snahám často vysmívá. Protože když konečně najdeme toho „pravého“, znovu se objeví někdo krásnější, chytřejší nebo laskavější… A zase jsme o krok blíž k dokonalosti. … Podstata je ale někde jinde – jakmile se do někoho zamilujeme, ihned přestaneme hledat! Znamená to, že žádnou „dokonalost“ nepotřebujeme, ale toužíme po něčem jiném…

Pravda se skrývá v lásce samotné a znamená zcela jiný vztah k člověku: ne hodnocení kvalit a vlastností „objektu lásky“, ale porozumění, důvěru, schopnost vidět v milovaném to krásné, pravé a vzrušující. A jak se naučit milovat tímto způsobem? Je to vůbec možné? Zkušenosti velkých lidí ukazují, že se tomu dá učit a toto učení může trvat i celý život. Jenže každý má svoji vlastní cestu a vlastní životní situace. Práva láska je vnitřní stav. Když se v tomto stavu nacházíme, ten, kdo je vedle nás, se ponoří do světla, které vyzařujeme, a prožívá něco neskutečně nádherného. Milujeme opravdového člověka, milujeme ho takového, jakým je, a to bezpodmínečně. Dokážeme ho obejmout svojí láskou celého, nezůstane ani malá mezírka, ani vlásek, který bychom v tento okamžik nemilovali. Taková láska se podobá pohybu řasy ve vodě. Vodní řasa je natolik pružná, že se pohybuje v proudu vody tak, že s ním úplně splyne. Oddává se proudu v plné míře. Nemá žádnou touhu upravit nebo změnit jeho směr. Spojí se s ním a stane se jeho součástí. Odlišit ji můžeme jen tak, že má jinou barvu než voda. Pokud opravdu někoho milujete, přijímáte ho celého, se vším všudy. Protože láska je také přijetí. Přijetí bez touhy něco změnit nebo dostat něco na oplátku. Cítíme se šťastní, protože je s námi někdo, koho můžeme milovat.

Láska, která je velmi silná k jedné osobě, ale již zároveň doprovází lhostejnost nebo nenávist k jiným – není láskou. Je to jen maska lásky, chorobná potřeba něco dokázat, překonat osamělost, dominovat atd. Pravá láska odhaluje v druhém tu vnitřní krásu – zdroj srdečnosti a dobra, která žije v každém z nás. A naučit se ji vidět můžeme jen cestou upřímnosti a otevřenosti. Tento postoj mimochodem vůbec neznamená hovět rozmarům, slabostem nebo sobectví lidí kolem.

Pokud někdo jen čeká na lásku a pozornost od ostatních, žije tím, nikdy nebude spokojený a požadavky budou neustále narůstat. Nakonec budeme jen plakat  nad rozlitým mlékem. Takový člověk je vnitřně nesvobodný a závislý na tom, jak se k němu chovají. Pokud jenom požadujeme a bereme, nic krásného z toho nevzejde, dříve nebo později pramen vyschne. Láska je bohatství, které rozdáváním roste. Čím více dáváme, tím více nás naplňuje úžasnou silou a energií. Čím více milujeme, tím se cítíme svobodnější a povznesenější. „Děkuji za to, že jsi.“ To je příčinou lásky – existence člověka, kterého milujeme. A velká vděčnost za to, že můžeme prožívat tyto nádherné okamžiky.

Láska je velký dar a není člověka, který by dar lásky neměl. A život nám dává tolik šancí tento talent rozvíjet a násobit. Je to skutečně talent, který můžeme udusit strachem a nepochopením, anebo ho můžeme pěstovat a rozvíjet. Právě to nám přináší radost, když rozvíjíme sebe, když vítězíme nad sebou a nástrahy ega (závist, žárlivost, pochyby atd.) se vzdávají svých pozicí. Jinak řečeno, odhazujeme všechny překážky, které brání lásce růst, aby se námi vypěstovaná květinka mohla bez překážek nechat hladit slunečními paprsky.

Příběh naší lásky se píše právě tady a teď. Jaký ale bude – to záleží jen na nás. Tento dar přichází do života každého a dává nám tolik vnitřní síly a energie! Ale jak naložíme s touto energií a kam ji nasměrujeme? Můžeme si ji nechat pro sebe, rozdělit se a znásobit – anebo ukojit potřeby ega, prostě ji promarnit – na tom všem bude záviset, jak se napíše náš příběh lásky.

Říká se, že déšť čas od času pokropí každého, ale životadárná vláha se udrží jen v neporušené nádobě. Z děravé rychle uniká. Proto prostě milujte upřímně z celého srdce a bez podmínek.

zdroj: http://polahoda.cz