Fejeton – Opravdu platí, že kdo židli má, tak bydlí?

tisk & PDF

Opravdu platí, že kdo židli má, tak bydlí?

Snad každý z nás sní o krásném bydlení, respektive o tom, jak by nejraději bydlel. A když je to jeho sen, tak jsou to jeho představy a ty se samozřejmě mohou od druhých lišit. A také je úplně jedno jestli jsme mladí nebo staří, zdraví či nemocní, chudí anebo bohatí. Ve snu se nemusíme škatulkovat a nemusíme se držet nijakých konvencí, majetností či normami. Bydlet v útulném a uspokojujícím bytě, kde se cítíme skutečně bezpečně a báječně, by asi mělo být celkem samozřejmé, ale…..! Ve chvíli, kdy se rozhodneme náš sen převést do skutečnosti, můžeme narazit na tvrdou realitu. A v této chvíli již vůbec není jedno, do jaké krabice patříme. Ideální pozice je patřičnost do skupiny mladých, zdravých a nejlépe dobře finančně zajištěných. Horší to má již skupina zdravých a mladých, bez majetného zajištění, avšak ti mají alespoň šanci, protože mají život před s sebou a splnění snu pro ně může představovat jakýsi hnací motor. Kategorie dříve narozených jedinců, je skupinou diskutabilní a nejednoznačnou neboť zde může nastat mnoho protichůdných variant ohledně splnění či nesplnění svého snu a představ. Snad nejhorší situace ovšem nastane pro toho, kdo patří do skupiny mladých s kombinací nemoci nebo nějakého handicapu (plus s absencí větších hmotných statků).

            Představte si, že jste, buď od narození či od nějaké kritické události, „vozíčkář“, který je veden různými institucemi (škola, rodina apod.) k samostatnosti anebo, jak se teď velice často hlásá, k integritě do většinové společnosti, která je takřka bezbariérová a tudíž přívětivě naladěná. Jednoho dne ve vás uzraje myšlenka, že se stanete tím opravdu samostatným a pokud možno co nejméně závislým „vozíčkářem“. A v tomto momentě je zcela normální, že chcete i svobodně bydlet a žít. A dokonce máte i tak paradoxní výhodu, kterou je židle na kolečkách.  Nebýt někde v „ústavu“ s ostatními, ale být ve svém a žít obyčejně. Pracovat, založit si rodinu, mít přátele, své koníčky, bavit se anebo jenom tak prostě „mít, někde mít svůj kout…“, jak se zpívá v jedné písni. Fajn, tak dosud to je jasné a srozumitelné. Ale jak to skutečně je? Položme si otázku: „Mám já, jako vozíčkář, nějakou možnost bydlet samostatně (ačkoli dobře vím, že prostory, kde bych rád žil, musí být speciálně upraveny a přizpůsobeny)? Jaké bariéry musím překonat, abych svůj sen zrealizoval?“ Odpověď je, bohužel, vcelku jednoduchá. Cestu, kterou musím urazit, aby se mi sen splnil, je trnitá, plná zatáček, kamenů, výmolů a vyčerpávající. Takže „slabší“ jedinci to vzdají a volí jinou alternativu bydlení (třeba nějaké institucionální zařízení). Nicméně, existují tzv. byty zvláštního určení, které by měly být bezbariérově uzpůsobeny a tedy vhodné pro lidi na vozíku. Převážná většina velkých měst tyto byty ve vlastnictví má a je na nich, jak budou s těmito byty nakládat. A tak se často stane, že ony byty zvláštního určení jsou přidělovány jiné cílové skupině obyvatel anebo nájemné je pro vozíčkáře finančně velice náročné. Vlastník bytu, tedy obec, má totiž pravomoc stanovit nájemné ve výši cílové hodnoty měsíčního nájemného za 1 m2 podlahové plochy bytu, dle posvěcení vyhlášeným Ministerstvem pro místní rozvoj ČR. A tak je částka stanovena přesně dle instrukcí vyšších míst.  Ale v případech hodných zvláštního zřetele může rada města také rozhodnout o stanovení nájemného ve výši odpovídající možnostem postiženého. Pak veřejná politika může zajistit, aby i lidé s postižením dostali spravedlivý díl veškerých místních a státních zdrojů určených na podporu bydlení.

A co vyslovit na závěr? Snad jen přání, aby naši veřejní činitelé mysleli i na sebe. Pak se nabízí otázka proč?  Nu, odpověď je prostá. Potenciálním vozíčkářem je každý z nás.

Tak, jak to je? Opravdu platí, že kdo židli má, tak bydlí?

Helena Vránová