Čemu nás učí naše děti: lekce opravdového štěstí od těch nejmenších

tisk & PDF

Čas neúprosně utíká a mění se vše kolem nás. Nestíháme si všimnout, jak už jsou z dětí rodiče, kteří stejně jako my kdysi vedou své ratolesti do školky. Mění se nejenom věk a pokolení, ale i samotní lidé. Na tvářích se zřídka objevuje upřímný a srdečný úsměv dítěte, který tak štědře rozdávalo okolí. Jsme zcela ponořeni do „dospělého“ života a řešení nekonečných problémů. Jak často poučujeme své děti, možná by stalo za to vzít si nějaké ponaučení i od nich? Žít v přítomnosti Tento obrázek se asi vybaví každému z nás: dítě si vesele hraje, pak spadne a rozbije kolínko, začne hlasitě vzlykat a po chvíli zapomene na modřiny a odřeniny a znovu se raduje a baví se jakoby nic. Děti neumějí dlouho držet své negativní emoce. Snadno je pustí a nadále si užívají života. Nám dospělým to tak snadno nejde. Špatné vzpomínky nás často navštěvují, i když je všechno konečně za námi. Ale skutečný život je to, co se odehrává tady a teď. „Včera“ už zemřelo, a „zítra“ se ještě nenarodilo, máme nádherné „dnes“, abychom mohli žít, myslet, těšit se, něco měnit atd. Je složité být šťastným, pokud se nenaučíme jako děti vážit si každého okamžiku. Zaměřit se na dobré Když se děti hrají, jsou spokojené. Ponoří se do hry a nemyslí na nic jiného, což je důvod, proč v procesu hry prožívají tolik radosti. U dospělých je to trochu jinak. I když se baví s přáteli, nadále si myslí na nedodělaný projekt, nezaplacené složenky, problémy se sousedy atd. Je dobré se naučit všechno odhodit a se těšit ze života naplno. Používat fantazii Děti do všeho zapojují veškerou svou fantazii a tvořivost. Neomezují se stěnami místnosti, ve které se hrají, ale navštěvují hrady, královské plesy, nacházejí poklady a přátelí s princeznami a princi. Proto jejich hra je tak vzrušující a zajímavá. Pokud jsme se odnaučili používat svoji fantazii, je to stejné jako bychom uzavřeli dveře pro nové příležitosti a zůstáváme v prázdné místnosti. Protože ti, kteří dokážou stále myslet kreativně, navštěvují pořád stejné zámky jako v dětství. Věřit, že všechno je možné Pro děti neexistuje nic nemožného. Věří v sebe a své schopnosti. Myslí si, že pokud si to budou velice přát, mohou se dokonce naučit i létat. Škoda, že když staneme dospělými, mnozí z nás na to zapomenou. Dostávají se do uměle vytvořených rámců, které si sami stanovili, a žijí jako v kleci. Proto, cestujme častěji do dětství, kdy bylo všechno možné! Nemyslet na svůj věk Děti nemyslí na svůj věk, zdá se jim, že před sebou mají celou věčnost. Ale pro dospělé je věk velmi důležitý a slou- ží i jako dobrý důvod k výmluvám. Mnozí z nás, kteří si nemohou dovolit něco udě- lat kvůli vlastním strachům, klamou sami sebe výrazem “je příliš pozdě”, „nejsem v tom nejlepším věku“. To je ale omyl, nikdy totiž nebývá pozdě. Více se radovat a těšit ze života Proč se děti tak často usmívají? Protože dokážou vidět radosti v maličkostech. Obdivují, když vidí motýla, s velkým nad- šením skáčou přes kaluže a pokaždé mají radost, když dostanou obyčejnou zmrzlinu. Děti berou od života to nejlepší. Je zbytečné si stěžovat na život nebo nadávat na vlastní osud. Mnohem lepší je děkovat za vše krásné, co se s námi děje. Být laskavý k lidem a důvěřovat Děti jsou důvěřivé a upřímné. Nechtě- jí nikomu ublížit, a proto nemyslí, že by se někdo vůči nim mohl zachovat špatně. Dospělí se ne vždy drží těchto „dětských“ zásad. Mohou ublížit, odmítnout pomoc, urazit. S přibývajícím věkem se objevuje další negativní vlastnost – podezíravost. Myslí si, že za vším se skrývá špatný úmysl. Není snadné zažívat pocit štěstí, pokud nedarujete radost druhým a vzhlížíte s nedůvěrou k ostatním. Dobro a láska – to jsou dvě hlavní složky štěstí. Věřit ve své sny! Děti jsou si naprosto jisté, že všechna jejich přání budou splněna a nepochybují o tom ani na sekundu. Můžete chlapcovi, který sní o tom, že se stane kosmonautem, mnohokrát opakovat, že je to velmi obtížné a nebezpečné povolání, stejně vás nebude poslouchat. S jistotou ví, že se jeho sen splní, a dělá všechno možné proto, aby se této chvíli přiblížil – čte knihy o vesmírných lodích, zkoumá hvězdy, cvičí, aby byl silný. Dospělí jsou dnes zatíženi zbytečnými starostmi a na vlastní snění jednoduše nemají čas. Pokud potkají první překážku, se vzdávají toho, k čemu tak dlouhou dobu prahli. Co rodiče mohou naučit nebo předat svým dětem? Jen to, co umějí a mají v sobě. Možná jste si všimli, že největší nespokojenost se objeví, když v dětech vidíme své vlastní slabosti? Například tatínek je nerozhodný a nevě- ří ve vlastní síly. Proto nerozhodnost vlastního syna bude prožívat nejvíc. Ale místo tohoto trápení stačí jen zapracovat na sobě v získání sebedůvěry. Ať předkládáme jakékoli modely správného chování, existuje jediný způsob výchovy – vlastní přiklad. Dítě jen podvě- domě opakuje vzory chování rodičů. Nemůžeme změnit jinou osobu (i když je to naše dítě), můžeme změnit jen sami sebe, pak se i naše okolí začne měnit. Když se zamyslíme, kdo vlastně koho vychovává? Budeme si muset upřímně přiznat, že děti jsou našimi dobrými učiteli. Učí nás tomu nejdůležitějšímu – celistvosti, aby se naše slova nerozcházela s činy. Taková vzájemná kreativita přirozeně obohacuje obě strany. Naší hlavní motivací k rozvoji by mohlo být: změníme se v zájmu našich dětí. Pokud chceme vidět naše děti šťastné je důležité, aby se rodiče sami cítili být šťastnými!

Publikováno se souhlasem www.polahoda.cz – pozitivní noviny do každé rodiny