A zázraky se dějí pořád…

tisk & PDF

„Pokud opravdu věříš v zázraky a čekáš, pak vždycky přijdou. Ale pokud nečekáš a pochybuješ, pak je zbytečné doufat a myslet na ně,“ říkávala babička Elišce v dětství.

„A jak na ně mám správně čekat?“ ptala se tenkrát Eliška, připravená okamžitě začít něco dělat. Ona přece tak moc chtěla, aby se všechny její sny splnily, aby dostala k narozeninám koťátko, aby s ní šel v neděli tatínek do parku.

„Pamatuješ, jak to bylo tenkrát na chatě? Abys mohla vylákat z díry ježka a podívat se na jeho roztomilý čumáček, dávala jsi mu talířek s mlékem. Zázraku se má taky nabídnout talířek s mlékem, aby rychleji přišel a pochopil, jak moc na něj čekáš a těšíš se. Jenže každý zázrak potřebuje své zvláštní mléko. A jaké to mléko přesně je, na to musíš přijít sama. Občas ti i já s něčím poradím,“ laskavě se usmívala babička.

Na tato slova Eliška vzpomínala často, když ještě chodila do školy, pak když se připravovala na studium na univerzitě, a moc si přála studovat psychologii. Časem pochopila, co chtěla babička vlastně říct. Vždycky na ni vzpomínala s velkou láskou.

Víra v zázraky jí zůstala dlouhý čas. Až do doby, dokud nepotkala jiného učitele. Ať se připravovala na zázraky jakkoli, ať očekávala cokoli, nic nepřišlo. A co je ještě horší, všechno, co se událo, bylo přesně naopak.

Bylo to stejně jako v písničce: ,, …Odešel, nerozloučil se. Odešel, neotočil se… Poslední slůvka to byla, srdce mi navždy zranila. Vepsala do čela vrásky, nejstrašnější slova té lásky.“ Nazval ji snílkem, protože v zázraky hodně věřila. Ona to všechno pochopila po svém a zlomilo ji to… úplně.

Tak skončila po čtyřech letech první a nejsilnější láska. Skončila spolu s vírou v zázraky. A na její místo přišlo pevné dospělé přesvědčení, že svět není tak dobrý, jak říkávala babička. A nedějí se v něm žádné zázraky, je zbytečné na ně čekat, nepomůžou tomu ani jahody se šlehačkou na talířku. Rozhodla se, že duši už nikomu nikdy otevírat nebude. Dobro jen tak, ze srdce také nebude dělat. Stejně vás na oplátku lidé jen zraní, když vycítí citlivé ženské srdce.

A tak se Eliška rozhodla, že změní obor, který měla ráda, na vhodnější – finance a trhy. V těchto kruzích se pohybují bankéři, majetní lidé, žraloci finančních trhů a jiní – všichni ti, kteří se dobře hodili do její nové životní role.

Za rok a půl se Eliška změnila k nepoznání. A její život se změnil taky. Zisky rostly a spolu s nimi také Eliščina osamělost a přesvědčení, že láska není nic pro ni. Staří přátelé se časem nějak ztratili, ctitelé taky odešli. Nový pohled na svět, ostrý temperament a drzá povaha jí nedovolovaly, aby se přiblížila novým.

Elišce to ale nijak zvlášť nevadilo. Byla úplně ponořena do práce, vylepšovala finanční výsledky, aplikovala nové strategie a ničila konkurenci. Jen občas se ozvala ozvěna samoty, která nepříjemně prostupovala velkým a moderně zařízeným bytem. I když měla Eliška často smutnou náladu a všechno ji znervózňovalo, vysvětlovala si to velkým pracovním nasazením a zodpovědností.

Blížily se vánoční svátky. Eliška o víkendu seděla se sklenkou vína, přemýšlela, jak zatočí s další konkurenční bankou, jak utratí tučnou odměnu a zorganizuje si nadcházející rok.

Její úvahy přerušil v tom nejzajímavějším místě telefon.

„Ahoj, Eli!“

Byla to dávná kamarádka, se kterou Eliška studovala na univerzitě. Martina vyvolávala u Elišky příjemné vzpomínky, ale zároveň také pocit lehkého nepochopení a v některých ohledech dokonce i podráždění. Už je to 5 let, co ukončily univerzitu, a Martina nijak zvlášť nezapracovala na svém profesním růstu. Každý den jezdí přecpaným metrem do práce, ve volném čase dělá pro děti různé akce a z nějakého nepochopitelného důvodu je šťastná.

„Eli, stala se mi nehoda, zlomila jsem si nohu. Ležím teď doma a nemůžu ven.“

„Jak ti můžu pomoct?“

„Na zítřek máme naplánováno pár akcí v dětských domovech. Nemá nám kdo dělat andílka. Moc tě prosím, nepomohla bys nám? Nemám se na koho obrátit, kromě tebe. Dětem jsme slíbily, že přijdeme… moc se těší. Uděláme jim radost, prosím!“

Eliška se rozhořčením celá sevřela, nebyla schopná nic odpovědět.

„Martino, nezlob se, to nejde. Já takové věci neumím, ani nechci umět. Navíc znáš můj postoj k těmto věcem. No, jaký ze mě může být andílek?“

Ale Martina se nevzdávala, přesvědčovala a prosila. Nakonec pocit viny (že nechce pomoct nemocné kamarádce) a  slíbená aktivní pomoc Mikuláše a čerta přinutily Elišku souhlasit.

Eliška později přemýšlela a nechápala, proč na to vůbec kývla, určitě by se dalo najít jiné řešení. Vůbec neměla ráda tyto převlečené Mikuláše a andílky, kteří jezdí na objednávku. Považovala to za neseriózní. Proč by se vůbec měly v dětech podporovat iluze, i když jsou příjemné?

Mikuláš (Mirek) a čert na ni čekali u prvního dětského domova. Na první pohled se jí nijak zvlášť nezalíbili. Mikuláš se choval příliš otevřeně a přátelsky. Kamarádsky ji poplácal po rameni a řekl, že o všem ví a se vším pomůže.

„Možná, že je to v jejich prostředí normální,“ pomyslela si Eliška a vešla do prvního domova.

Ve skromně ozdobené místnosti je vítaly vychovatelky a natěšené děti. Při pohledu na nadšené dětské oči, které věřily a hořely očekáváním zázraků a dárků, se Eliška celá uvnitř sevřela a jediné, čeho byla schopná, bylo pomáhat Mikulášovi rozdávat sladkosti. Téměř stejně to proběhlo v dalším domově. Situaci zachraňovaly vychovatelky, které se aktivně zapojily do akce, a nakonec všechno dopadlo dobře. Eliška tolik toužila, aby už to všechno měla rychle za sebou. Nechtěla už nikdy potkávat a ani vidět děti z dětských domovů, prožívat ten pocit bezradnosti, že jim nemůže pomoci. Ani sama doopravdy nevěděla, co se to s ní děje. Bylo to tak těžké, chtělo se jí domů a na všechno zapomenout.

Po cestě do posledního domova procedil Mirek skrze zuby:

„Martina mi říkala, že to pro tebe bude těžké, že jsi to nikdy předtím nedělala. Rozumím tomu, že máš svůj vlastní názor a nezištná pomoc v jakékoli podobě se ti nelíbí… Ale chtěl jsem tě poprosit o jednoduchou věc, zkus jenom na pár minut zapomenout na sebe… Budou tam nemocné děti… Lásku od tebe nikdo nežádá, ale můžeš se alespoň usmát a říct jim něco milého. Vždyť ony v tomto životě moc radostí nemají.“

Eliška nic neodpověděla. Vzduch začal být tak hustý, až se jí zdálo, že nemá co dýchat. Mlčky vešli na oddělení, kde ležely děti s poruchami pohybového aparátu. Mnohé z nich byly na invalidním vozíku, některé o berlích a jeden chlapec byl celý v sádře, připevněný jakýmsi děsivě vypadajícím zařízením.

Když vešli do místnosti, Mikuláš a čert se hned vžili do role. Eliška nemohla odtrhnout oči od chlapce, který ležel na posteli. Jeho oči vyzařovaly tolik odvahy navzdory tomu všemu a bylo v nich tolik radosti a očekávání zázraku.

Podle scénáře měly děti ještě napsat přání pod stromeček. Všechny začaly nadšeně mávat tužkami, jen jeden chlapec, ten, co ležel, smutně otočil hlavu. Měl ruce v sádře a nemohl psát. Mikuláš chtěl zachránit situaci a vykročil směrem k posteli, Eliška ho ale předběhla.

Přistoupila k posteli a tiše se zeptala:

„Jak se jmenuješ?“

„Honza.“

„Honzíčku, chceš mi svoje přání pošeptat do ucha? Já ho vyřídím Ježíškovi, vždyť jsem andílek.“

Chlapec se rozzářil štěstím. Rovnou Ježíškovi do ucha. Teda! „Tak já bych si přál, aby se stal zázrak. Chtěl bych chodit a běhat jako ostatní. Doktor říkal, že to určitě dokážu, ale musím v to uvěřit a snažit se. Ještě jsem slyšel, jak říká jinému doktorovi, že se musí stát zázrak.“

Eliška, tvrdý hráč na finančních trzích, která už dávno nevěřila na pohádky, poslouchala tato slova a něco se v ní odehrávalo.  Honza se nadšeně díval na andílka a Eliška pokračovala:

„Jestli čekáš na zázrak, pak vždycky přijde, věř mi. Ty jsi na nás čekal a my jsme přišli. Víš, jak přilákat ježka? Ježci jsou plaší a bojí se lidí. Ale když vidí misku s mlékem, tak přijdou, protože chápou, že jim lidé neudělají nic špatného. Stejně tak je to i se zázrakem. Ten k tobě taky přijde, uvidíš. Až ale pochopí, že na něj čekáš a nevyženeš ho. Každý den ho volej a on přijde.“

„Teď už věřím. Ty jsi kouzelnice! Hned jsem to poznal! Když něco řekneš, tak se to vždycky splní.“

Z chlapcových očí vyzařovala taková odvaha k životu, víra a nová naděje.

A stalo se něco zvláštního.  Uvnitř ní se konečně něco pohnulo, utrhlo se to a uletělo pryč. Jakoby se protrhla hráz a všechno kolem zaplavilo to, co tak dlouho popírala a schovávala sama před sebou – veškerá její láska, něha, radost. Vše, co zamrzlo už dávno, kdy jí bylo řečeno, že se zázraky nestávají. A teď už sehraná trojice – Mikuláš, andílek a čert – ustrojili pro děti takový svátek, jaký už dávno nezažily nejenom děti, ale ani doktoři a ostatní personál. Svátek plný upřímnosti a lásky, jaký je schopný člověk darovat člověku. Darovat jen tak, upřímně a z celého srdce.

Bylo 31. prosince, ve večerních hodinách Eliška seděla doma a chystala se sama oslavit Nový rok. Martina nemohla přijít a nikoho jiného Eliška vidět ani nechtěla. Seděla se sklenkou vína, přemýšlela o konkurenci, trochu o sobě, vzpomínala na nemocného Honzíčka. A opět byly její myšlenky přerušeny zvoněním, tentokrát u dveří.

Za dveřmi byl Mirek.

„Neruším? Jsem tu jenom na skok.“

Eliška pokrčila rameny:

„No, jestli ti nevadí trávit čas vedle tak nelidské osoby… Ale proč jsi tady? Co se stalo?“

Mirek vešel a pozorně se podíval na Elišku:

„Chtěl jsem jen říct… Vyrůstal jsem v dětském domově. Vím, co je to samota a pocit, že ti nemá kdo pomoct. A proto si moc vážím toho, když jsou lidé lidští a dobrosrdeční, schopní dávat nikoli peníze, ale teplo svého srdce. Vím, jaké je to mít těžký život, zkusil jsem všechno. Vždycky jsem se snažil pomáhat lidem se stejným osudem, kteří se neměli v životě o koho opřít. Později jsem dostal nápad dělat adventní akce a svátky pro nemocné děti a děti z dětských domovů. Po letech se z toho stala tradice… Šťastné oči dětí, úsměv, upřímná radost a otevřenost… tyto zážitky se nedají koupit za žádné peníze.

Eliška tiše poslouchala:

„Když jsem tě viděl poprvé a pozoroval, jak ses chovala, pomyslel jsem si: ‚Tahle žena má místo srdce kalkulačku. Jak mi to jen mohla Martina udělat!‘ Ale v nemocnici jsem pochopil, že není všechno tak, jak to vypadá. Vzpomněl jsem si, jak Martina vyprávěla, co se ti stalo. Přišel jsem se omluvit a říct ti…“

Mirek zaváhal a oba z jakéhosi neznámého důvodu sklopili oči:

„…a říct ti, že všechno bude zase v pořádku. Jenom musíš věřit. Věřit v sebe a v zázrak.“

A pak přišel nový rok, který byl nádherný a úplně jiný, než si Eliška představovala.

V našem životě je vždycky místo pro nečekané zázraky, zvláště,  když na ně čekáme a stejně jako Mirek a Eliška jim nabízíme talířek s mlékem.

T. Poláková