Rozhovor s Miloslavem Chaloupkou: Každý z nás má v sobě odstíny duhy

tisk & PDF

Akademického architekta a výtvarníka Mílu Chaloupku jsem poznala v roce 2012. Naprosto nezištně a ochotně navrhl a vyrobil nádherné ceny pro účastníky prvního ročníku soutěže Duhové křídlo. Těmi cenami jsou keramické kachle s motivem duhy a křídla. Díky tomuto motivu získala tehdy soutěž svůj název a ten k ní od té doby patří stejně neodmyslitelně jako Mílova keramika. Snad mohu říci, že Míla se stal během let ze spolupracovníka mým dobrým kamarádem. V každém případě je člověkem, kterého si velmi vážím pro jeho dobré srdce a čistou duši.

Duhové křídlo – cena za činnost ve prospěch lidí se zdravotním postižením – byla v roce 2012 v Pardubickém kraji novým, neznámým počinem. Ty jsi velmi vytížený člověk. Proč ses tehdy rozhodl věnovat spoustu svého času, abys pro nominované bezplatně navrhl a vytvořil ceny?

Ta nabídka mne jednoduše zaujala a především potěšila. Čas neexistuje, čas se dělá. Rozhodl jsem se, že si udělám čas a začal jsem přemýšlet, co vytvořit. Vzniklo několik ideových návrhů a tenhle motiv nejlépe vyjadřoval celou tu myšlenku: duha jako symbol pestrosti života ve všech jeho barvách a křídlo jako symbol snahy dostat se výš, překonávat překážky, prostě letět vzhůru.

Tvoje tvorba mne velmi oslovuje a dokážu si ji představit i doma na zdi. Kde lidé mohou Tvé věci vidět?

Byť se keramikou zabývám téměř 45 let, je to moje druhá profesní pozice. Mám ji jako nutnost a vnitřní potřebu a zároveň jako arteterapii. Pudí mne to něco dělat a je to produkt mé vlastní práce bez vnějších vlivů a tlaku okolí. Keramiku tvořím svobodně – nesleduji současné keramické trendy. Připravuji výstavu v září v galerii Barbara v Hradci Králové, v červenci a v srpnu vystavuji na výstavě Unie výtvarných umělců Pardubického regionu v Nasavrkách – a hlavně tvořím letošní ceny pro Duhové křídlo.

A mohou lidé přijít k Tobě do ateliéru a něco si koupit?

Ať přijdou, jsou zváni. Kontakt naleznou na www.keramochaloupka.adam1.cz .

Vím, že pomáháš i jinak – jsi členem Lions clubu. Čím se zabýváte?

V Pardubicích charitativní světová organizace Lions club funguje již 16 let. Naší hlavní činností je pomoc nevidomým, slabozrakým a dětem. Pomoc neposkytujeme jednotlivcům, ale organizacím a zařízením. Úzce spolupracujeme například s Tyflocentrem, Ranou péčí, Lentilkou, DC Veská, Hamzovou léčebnou v Luži.

Vystudoval jsi architekturu a živíš se jí. Může se na Tebe někdo obrátit, že chce navrhnout bezbariérový dům?

Jsem společníkem architektonického ateliéru ADAM PRVNÍ, který projektuje jak domy rodinné, bytové, tak veřejné budovy. Dnes se všechny veřejné budovy navrhují jako bezbariérové, takže není problém navrhnout ani bezbariérový rodinný dům. Všechny bezbariérové úpravy navíc konzultujeme s Českou abilympijskou asociací.

Ty máš sám zkušenost s určitým zdravotním handicapem. Jak se Ti žilo a žije?

V roce 1954, když mi byl jeden rok, jsem onemocněl dětskou obrnou. Jejím následkem je omezená pohyblivost a chůze. Žil jsem v době, kdy nebyl kladen takový důraz na integraci lidí s postižením do společnosti. Já jsem se tedy integroval sám. Asi díky mé povaze jsem neměl s integrací problémy a myslím, že okolí mne vnímalo a vnímá jako zdravého člověka. Jsem si vědom toho, že lidé jsou na tom mnohem hůř.

 Jaký největší pokrok vnímáš v oblasti podpory lidí s postižením a naopak, co považuješ za negativní jev v této oblasti?

Obecně si myslím, že se udělalo a dělá spoustu věcí pro bezbariérovost. To má podstatně širší dopad nejen na postižené, ale i na maminky s kočárky atd. Lidé s postižením jsou mnohem více vidět, nejsou schováni v ústavech.

Představ si, že jsi politik. Jaké opatření, které by mohlo lidem s postižením usnadnit nebo zpříjemnit život, bys přijal jako první?

Jako politik bych zakázal šíření negativních zpráv.

Na co se těšíš v nejbližší době?

Těším se na to, že si udělám víc času pro sebe a pro rodinu. Sám sebe stále úkoluji a zahrnuji prací a to není dobře. Umět nic nedělat, to je asi jeden z mých osobních úkolů.

Dejme tam spíše podmiňovací způsob: bavilo by mě nicnedělání. Jen tak si číst, koukat se kolem sebe, chodit do přírody a ven. To by mne hodně nabíjelo. Nabíjí mne i práce s hlínou, ale takhle bych si představoval trávení volného času. Kromě umění bych se rád také naučil umění „nicnedělání“.

Máš nějaké zkušenosti s alternativní léčbou?

Mohu říct příběh z mého útlého dětství, kdy mne homeopatika uzdravila z těžkého ekzému. Když jsem začal chodit na vysokou školu, moje maminka zemřela na rakovinu. Tehdy jí pomáhal biotronik pan Zezulka. Nechával jsem se tam ošetřovat také a navštěvuji i další léčitele. Začal jsem se již před delším časem aktivně zajímat o i jógu, ale ve cvičení nejsem důsledný. Absolvoval jsem také kurz holotropního dýchání. Všem těmto metodám a technikám přikládám velký význam. K jinému vnímání věcí mezi nebem a zemí mne inspiruje i moje životní partnerka – manželka Iva.

Co tě těší, z čeho se raduješ?

Mám rád humor, nadsázku a ironii. Obecně – máme všechno a nevážíme si toho. Je to jenom o tom, aby lidé byli na sebe navzájem hodní, aby se uměli radovat. Když se budu „chmuřit“ , „chmuřím“ se sám na sebe. Každý máme v sobě radost, jde o to otevřít se, uvolnit tu radost a dát ji najevo všem ostatním. I dýchání nás otvírá. To je také velké umění. Každý z nás má v sobě všechny odstíny duhy – od tmavých tónů až po ty světlé. Svět je bipolární, pere se v něm dobré a špatné. Ideální by bylo, aby to bylo vyrovnané – nulový stav, kdy vlastně nemůže být žádný problém. Je to hrozně jednoduché, ale zároveň velmi obtížné.

Duhové křídlo Miloslava Chaloupky

Máš nějaký recept či vzkaz pro čtenáře, kteří se setkali s nemocí či úrazem?

Nechtěl bych nikoho „strašit“ moudrem. Ale přesto, vzpomněl jsem si na jeden citát:

„Proti narození ani smrti nemáš léku, proto si v mezidobí zachovej radost.“

Děkuji za rozhovor.

Radka Svatošová