Autismus – rozsudek nebo šance na život?

tisk & PDF

Co se doopravdy skrývá za na první pohled děsivou diagnózou autismus, kterou je tak obtížné definovat? Najít příčiny její vzniku, vypracovat účinné metody léčby je ještě těžší. Proč autismus je malo vyléčitelné, těžké onemocnění, v čem je složitost diagnostiky a výběru terapie?

Slovo „autismus“ v překladu z latinského „autos“ znamená „sám“, který později získalo význam „pohroužení se do sebe“. Takové dítě je plně ponořeno do svého vnitřního světa, který je jeho realitou. Přičemž vnější hmotný svět pro něj neznamená nic jiného, než mimo něj proplouvající obrazy, události, které nemají vliv na jeho vnitřní svět. Tyto děti myslí v obrazech, ze kterých i vytváří celkový obraz toho, co se děje. Ale co je velmi zajímavé, často u těchto dětí pozorujeme vysokou úroveň inteligence. Odpovědi na složité otázky života dávají s překvapivou lehkostí.

K dnešnímu dni, má medicína o autismu více bílých skvrn, než znalostí. V některých případech jej zařazují k neurologickým onemocněním, v jiných k psychiatrickým, další považují autismus za zvláštní stav a ne za nemoc. Etiologie nemoci ještě není zcela známa. Teorie vzniku se pohybuje od MMR očkování přes prenatální zvláštnosti vývoje až do formovaní autismu v prvních letech života. Jediná věc, kterou je možné jednoznačně stanovit při této diagnóze, jsou změny ve struktuře mozku. Ale ani to nám nepřináší zatím konkrétní závěry, neboť se dosud nepodařilo postižené oblasti přesně odhalit a ani pochopit, jaké změny to vyvolává.

Existuje celá řada otázek, které se pokládají rodičům při stanovení diagnózy. Hlavním úkolem je odhalit zájem dítěte o vnější svět. Například, dívá-li se vaše dítě tím směrem nebo na předmět, o kterém mu nadšeně vypravíte, nebo hraje-li si dítě s hračkami, které imitují dospělý život (dětské kuchyně, auta, kočárky).Je totiž velmi častým jevem, že děti s autismem právě neprojevují zájem o tyto věci a činnosti z každodenního života. Pro rodiče je velmi obtížné upozornit na sebe. V životě takového dítěte, hrají jen pomocnou roli jako zdroj tepla, jídla, pohodlí. Je téměř nemožné takové dítě obejmout nebo pohladit. Ono se tomu bude vyhýbat všemi způsoby, což může vést v rodině k rozrušenosti a slzám…

I když ne všechny autistické děti jsou zavřené do sebe. MUDr. Lilie Molčan, odborník v této oblasti, s kterou jsme udělali rozhovor, se podělila o své osobní zkušenosti: „Mám jednoho chlapce, který jde po ulici, seznamuje se a komunikuje se všemi kolemjdoucími. Možná s časem se přesouvá důraz na vnější svět.“

Tyto děti neznají klasický pocit strachu z nebezpečí, které může ohrozit jejich život. Nebojí se aut, vlaků, výšek…Na druhou stranu je paradoxně může vylekat hluk za oknem, hlasitý zvuk vysavače.

Jak vidíme, na tohle téma je více otázek než odpovědí a také často chybí logická vysvětlení. Ale zkusme přijít na to, odkud se bere tato komplikovanost.

Všechna terapie autismu je zaměřena na symptomatickou léčbu. Od medikamentózních, včetně skupiny neuroleptik, psychotropních látek pro potlačení vzrušivosti, až po začlenění dítěte do společnosti prostřednictvím dlouhých sezení, často s malým výsledkem. Ale všechny tyto metody nahrazují vnitřní realitu dítěte za naši vnější. Takže kde se skrývá chyba?

Jak už víme, autismus je ponoření do sebe, do svého světa. To je pro ně jediná realita, zatímco všechno kolem je nic víc než iluze. Proto je jasné, proč tyto děti nekopírují dospělé ve svých hrách. Pro ně je očividná iluzorní povaha našeho světa a jeho dočasnost. Pak se nabízí otázka, proč kopírovat něco, co nemá smysl? My dospělí strávíme velkou část našeho života ponořením do svých problémů a starostí. Od úspěšné kariéry po domácí práce. A jak často se zaobíráme svým vnitřním světem, skutečným životem uvnitř nás, naší duchovní podstatou? Autistické dítě tráví v tomto svém vnitřním světě většinu dne.

Pak je také pochopitelné vnímání rodičů pouze jako nástroj pro jeho existenci. Vždyť celý jejich život probíhá uvnitř, a tělo i tenhle svět vnímají jako dočasné formy existence, obal, který jen potřebuje být udržován. Z tohoto je zřejmá nechuť k objetím a dotykům, protože to jsou pouze zevní projevy. Nemají pocit spřízněnosti, pro ně je rodič pouhý objekt, který pomáhá jejich tělu existovat. Jediné spojení s lidmi, které si oni mohou uvědomovat – je spojení na hluboké pocitové úrovni. O tom se snadno přesvědčíte, když si promluvíte s autistickým dítětem v nejprve ve svém obvyklém stavu a potom, když najdete svůj vnitřní klid, naplníte se vnitřními pocity a s tím se obrátíte na dítě. Proto by měl rodič nejprve najít harmonii v sobě, objevit svůj vnitřní zdroj lásky.

Absence strachu před ohrožujícím život nebezpečím vychází z vnímaní skutečného života uvnitř a ne zevnějšku. Realita začíná pro ně mimo tento svět. Žijí v ní. A život ohrožující vnější nebezpečí pro ně nepředstavuje hrozbu. Protože skutečný život zastavením vnějšího nepřestává.

Zůstává jedna otázka: je autismus nemoc nebo šance na skutečný život? A jen na nás záleží, jaký bude konečný výsledek pro takové dítě. Pokud nasměrujeme terapie ne na vnější začlenění do společnosti, nýbrž skrze poznaní svého vnitřního světa začneme mluvit s těmito dětmi jazykem, kterému rozumí, jazykem hlubokých vnitřních pocitů, jazykem duší a skrze to pochopíme i tento svět! Už jej ale budeme vnímat jako sekundární, protože pro každého opravdového člověka je hlavní svět duchovní. A každý z nás má duši, tu část, která nám dává šanci na skutečný život.

Na otázky novináře odpovídá přední odbornice v léčbě dětí se syndromem autismu a jejich následnou adaptací na společenský život, MUDr. Lilie Molčan .

Jaké jsou problémy, kterým čelíte ve své každodenní práci?

Práce s těmito dětmi je složitá, ale zároveň velmi zajímavá. Reagují na náš vnitřní stav, nálady a myšlenky. Byl u mne jeden typický případ při práci s jednou dívkou (směje se). Pracovali jsme s kolegy tehdy podle jedné metody postavené právě na principu behaviorismu po dobu šesti měsíců. A výsledky nebyly žádné, dítě nereagovalo, nemohlo opakovat naučené pohyby. Každé z našich dalších sezení bylo jako první – nebyla žádná dynamika. A tak jsem se na jednom takovém cítila zoufalá. Doslova jsem to vzdala. A zde, v tuto chvíli, se mi ona podívala přímo do očí. Takový pohled jsem nikdy předtím u ní neviděla… trvalo to tak deset sekund. A pak po mně začala opakovat a dělat, co bylo třeba. O několik měsíců později přišly první skutečné výsledky. Co to tehdy bylo, nevím. Náhoda? Těžko.

Často se setkáváme s neochotou mnoha rodičů s těmito dětmi vůbec pracovat, často se zde projevuje negativní dopad konzumního způsobu rodiny, společnosti.

Už jste se snažila zlepšit stávající metody léčení dětí?

Ano. Právě na tom pracuji. Ale rozvíjet tyto metody a dovést práci ke kvalitním výsledkům se všemi potřebnými klinickými studiemi a pozorováními se jeví v současné spotřebitelské společnosti, jako velmi obtížné, ale možné. Na další průzkum a hledání účinných metod mě nadchly informace obsažené v knize Sensei ze Šambaly od Anastasii Novych.

Jak vidíte další vývoj metod léčby.

Samozřejmě, že zde důležitou roli hrají rodiče dětí. Bohužel se dnes často setkáváme s jevem, kdy je pro ně pohodlnější poslat své dítě ke specialistovi a na nějaký čas zapomenout na svůj „problém“, že jejich dítě je autista. Naše metoda samozřejmě vyžaduje pozornost od příbuzných, blízkých, rodiny…, ale výsledek stojí za to! Vždyť v sázce je osud a budoucnost plnohodnotných osobností.

Takže říkáte, že autismus je vyléčitelný?

Víte, popravdě po čtyřleté praxi s těmito dětmi už pochybuji, že autismus je nemoc. Spíše se jedná o zvláštní stav, který osoba zažívá. Mohu vám dát příklad ze života Temple Grandin, která žije plnohodnotný život dospělé ženy a stala se předním vědcem v zemědělství. Na motivy její biografie byl dokonce natočen film. Název filmu je „Temple Grandin“ .

Stav autismu je plné odpojení osobnosti od vědomí, to znamená, úplná svoboda od stereotypů a hodnot hmotného světa, proto je obtížné přilákat děti do společenských aktivit. Naopak ale třeba schizofrenie je úplná dominance vědomí nad osobností a její úplné podřízení vědomím!

Přestože bylo uděláno spousta práce v oblasti hledaní příčiny nemoci, vědecký svět stále nemá zcela jasnou odpověď na to, co to autismus je. Počet dětí s tímto syndromem je docela velký a existuje velký nedostatek specialistů.

Vždyť co je hlavní pro nás všechny. Aby v naší společnosti bylo více dobra, lidskostí, vzájemné tolerance a pochopení. Potom každý problém se stává příležitosti.

Jekatěrina Tsygančuk

překlad článku z ruského jazyka

Publikováno se souhlasem www.polahoda.cz – pozitivní noviny do každé rodiny