Sexuální asistence – tady a teď?

tisk & PDF

Uplynul víc jak rok od doby, kdy se ve Vozíčkáři objevil článek s pozornost budícím titulkem Sexuální asistence po francouzsku.

Psali jsme tehdy o tom, že ve Francii se snaží skupina lidí s tělesným postižením prosadit legalizaci sexuální asistence – služby, která pomáhá těžce hendikepovaným realizovat a objevovat vlastní sexualitu. Kdo by tehdy čekal, že do roka můžeme uveřejnit článek s podobným titulkem – jen Francii zaměníme za Českou republiku. A ba co víc, že bude o čem psát!

Na začátku je ale třeba připomenout, že v současnosti legální sexuální asistence v České republice neexistuje. Většina zkušeností a postřehů v textu pochází ze zkušeností v jiných zemích, kde sexuální asistentky běžně působí (Švýcarsko, Austrálie, Německo, Itálie, Dánsko, Nizozemí, Anglie atd.). To ale neznamená, že se v Česku o sexuální asistenci nemluví, ani to, že lidé s postižením svou sexualitu nijak nestimulují. Opak je možná pro někoho překvapující pravdou. Pravdou, která opodstatňuje titulek tohoto článku, otazník v něm i zkušenosti a podněty, které zazněly na různých otevřených debatách.

Pojďme si ale nejdřív vyjasnit pojmy. Kdo je vlastně sexuální asistent? V publikaci „Ze sexbyznysu na trh práce?“, kterou v roce 2013 vydala organizace Rozkoš bez rizika, se uvádí: „Sexuální asistentka či asistent je žena nebo muž, kteří nabízejí podpůrné aktivity osobám s hendikepem. Pomáhají jim prožívat jejich sexuální potřeby. Služba se obecně nazývá sexuální asistencí či sexuálním doprovázením. Existují i jiná označení, mj. Körper-Kontakt-Service (Servis tělesného kontaktu), alternativní zprostředkovávání partnerů/partnerek, surrogacy terapie (náhradní partnerství) a práce jako dotykový pracovník/pracovnice.“

Citlivost a vnímavost především

Jenže co se za takovou nabídkou skrývá? Rady? Vzdělávání? Masáže? Masturbace? Sexuální styk? Stejně tak, jako je například individuální osobní asistence, je individuální i sexuální asistence. Něco jiného potřebuje člověk, který svou sexualitu objevuje, něco jiného chce člověk po úraze, který už není schopen svou sexualitu, kterou zná, stimulovat. Něco jiného potřebuje autista, mentálně postižený nebo psychicky zdravý člověk.

S tím, jak se v zahraničí etablovala služba sexuální asistence, se zjistilo, že práce asistenta může mít tisíc podob a nesčetně názvů. Ve hře je třeba označení „intimní asistence“, která mnohým vyhovuje víc a možná i víc vystihuje pravou podstatu věci. Ne vždy jde totiž o přímou soulož, což si většina lidí představí pod pojmem „sex“. Zahraniční pracovnice učí na jednotlivých sezeních dotýkat se nahého těla, učí dotýkat se sebe, vnímat svou krásu, svou smyslnost. Objevování sexuality totiž otevírá i otázky přijetí a nepřijetí vlastního těla, poznávání tělesných reakcí, vytváření vztahu k sobě samému i k potenciálním partnerům. A k takovým věcem je potřeba přistupovat velmi citlivě. Ostatně, citlivost je první předpoklad dobrého sexuálního asistenta. Vždyť ve hře je skutečně hodně. Klienty jsou často dospělí lidé, kteří svou sexualitu celý život potlačovali. Erekce byla nežádaná, dotyky zažili tito lidé jen tehdy, když je někdo převlékal. To, že sexuální asistent musí být především ohleduplný a vnímavý k lidem s různými druhy postižení, dokládá i příběh Niny, sexuální asistentky z Německa.

Už 17 let pracuji jako sexuální asistentka a nabízím erotické a smyslné uspokojení. Mými zákazníky jsou především lidé s fyzickým postižením – muži i ženy. Čím dál tím častěji ale pracuji i s lidmi s mentální poruchou, s autismem, s demencí a s jinými psychickými poruchami. Mí klienti vyžadují velkou citlivost a vnímavost, často se jich ještě nikdo nikdy nedotýkal. O to víc citlivý přístup pro znovuobjevení své tělesnosti potřebují lidé, kteří zažili sexuální zneužití, i s takovými umím pracovat. Nabízím masáže, rozhovory, hlazení, dotyky nahých těl, objetí, společný nácvik masturbace. Neposkytuji pohlavní styk a orální sex, ale pokud to klient potřebuje, můžu jej uspokojit rukou. Stále více mě oslovují instituce, školy, domy a ústavy, abych u nich vedla semináře zaměřené na sexualitu hendikepovaných a sexualitu seniorů.“

Nina H. de Vries (Německo, hodina sezení stojí 90 euro)

Intimní asistence v ČR

Jaká je situace v České republice?

Nelze říct, že by se odborná veřejnost sexualitou hendikepovaných nezabývala. Naopak. Přibývá publikací (viz další článek v rubrice Téma), přibývá výzkumů, vznikají filmy, dokumenty i příručky. V některých ústavech se dokonce rozhodli zřídit funkci intimní asistentky nebo intimního asistenta, kteří (a zde se hodí v poslední době velmi moderní slovo) koučují klienty v tom, jak si správně poradit se svou sexualitou. Poskytují pasivní službu, při samotném uspokojování přítomni nejsou. Většinou to jsou ale lidé, kteří se specializují na mentálně postižené klienty, jimž vysvětlují základy základů. Učí je citlivě svou sexualitu stimulovat tak, aby neškodili sobě ani okolí.

„Většinou je setkání s klientem reakcí na nastalou situaci, ale individuální rozhovory na toto téma také nejsou žádnou výjimkou. Pokud je naše setkání reakcí na vzniklou situaci (např. obnažování se a ukájení před personálem), je důležité zvolit k rozhovoru dobu, kdy je klient ochoten se mnou komunikovat. Rozhodně to nefunguje tak, že by byl klient ‚předvolán‘ ihned po incidentu. Když se klient dostaví, nebo někdy i sám požádá o konzultaci, mluvíme o jeho problémech, přáních a v neposlední řadě o uskutečnitelnosti jeho přání. Případně o alternativách. Pokud je to nutné, navrhneme vedení změny potřebné k omezení nastalých problémových situací.“

Z publikace Rozkoš bez rizika – rozhovor s intimním asistentem (jedná se o běžného sociálního pracovníka, který má nadto ještě specializaci a různé kurzy týkající se sexuálního života mentálně postižených lidí).

Ochrana před nebezpečím

Co ale lidé, kteří si své potřeby uvědomují velmi dobře, jen je nedokážou nebo neumějí uspokojit? Podle otevřených debat a sběru zkušeností se mnoho klientů i rodičů obrací na osobní asistenty s žádostí o to, aby našli někoho, kdo je ochoten uspokojit hendikepovaného. Mnoho lidí má v diáři běžné sexuální pracovnice a ty si objednává pravidelně. Prostitutky nestřídají, protože ne každá je ochotná uspokojit klienta s postižením a odmítnutí může být dost tvrdé. Matthias Vernaldi, německý aktivista prosazující sexuální asistenci, zaznamenal například tuto zkušenost. Objednal si prostitutku. Ta však při zjištění, že se jedná o těžce postiženého klienta, vyžadovala dvojnásobek ceny a nakonec se snažila odbýt jej pouhým hlazením, i když Matthias si objednal pohlavní styk.

Ochrana před podobným nebezpečím je jen jedna strana mince. Sexuální asistence je víc než jen „bezpečnou a citlivou prostitucí“. Služba slouží nejen lidem, kterým by odmítnutí nebo nevhodné zacházení ze strany prostitutky nebo prostituta psychicky ublížilo, ale především takovým, kteří si netroufnou mít nějaké požadavky, protože vůbec neví, že nějaké můžou mít. Takovým, kteří mají ze svého těla strach, ale přitom jimi cloumá touha poznat pocit fyzické blízkosti a intimity nad rámec doteků ošetřovatelky při výkonu asistence v oblékání. Takovým, kterým dobrý pocit ze svého těla pomůže zlepšit sebevědomí a vnímání sebe sama jako lidské bytosti se vším všudy.

Samozřejmě taková služba není univerzálním lékem na všechny neduhy duše. Jeden z radikálnějších názorů v tomto ohledu zastává dle Lucie Šídové právě Matthias Vernaldi: „Sexuální pomoc nemůže být ničím víc než jasnou odpovědí na sexuální strádání řady postižených lidí. Hlubší problém touto cestou vyřešit nelze. Je k tomu zapotřebí široký diskurz o atraktivitě, rozkoši a tělesnosti, který se netýká jen postižených lidí, speciálních pedagogů, lékařů a sexuálního doprovodu. Při přemýšlení o sexuální pomoci sexuálním doprovázením by nám mělo být jasné, že se tak před námi otevírá další široké pole zvláštní péče.“ Ovšem Vernaldi vidí i dál. Podle něj je sexuální asistence jen jakýmsi mezistupněm před ideálním světem, v němž by takové služby nebylo třeba. Světem, v němž lidé s hendikepem nemají ze svého těla trauma, světem, v němž si je každý své sexuality a svých tužeb a preferencí vědom, světem, kde si hendikepovaný může beze strachu z reakcí objednat sexuální službu stejně tak jako všichni ostatní.

Jde jen o sex?

To, že sexuální asistenci je prozatím nutné vnímat jinak než prostituci, dokládají i zkušenosti německých asistentek. Mnoho jejich hendikepovaných klientů netouží primárně po pohlavním styku, ale po porozumění, po dotycích a intimitě. Po tom vychutnat si chvíle s nahým člověkem, který vnímá jejich tělo jako nahé tělo – ne jako objekt k převlečení nebo vykoupání.

Služba sexuální asistence v zahraničí obsahuje mnohem víc než pouhý zaplacený pohlavní styk. Sexuální asistentky a asistenti si s klientem povídají, a to mnohdy nesnadným způsobem. Naslouchají mu, mají trpělivost a nic jim nepřijde nenormální. Jejich úkolem je vybudovat vztah na důvěře. V zahraničí lidé musí studovat, aby mohli toto povolání vykonávat. Je v něm větší společenská akceptovatelnost ze strany veřejnosti, ale i ze strany klientů. Sex je v tomto případě jen třešničkou na dortu. Takovou, kterou nikdo jiný než sexuální asistent mnohdy do šlehačky zasadit nemůže.

Sexuální asistence v rodině

Když jsme na debatách o sexuální asistenci zjišťovali, co vidí lidé jako ukazatel toho, že je tato služba potřeba, zaznívalo jednohlasně, že se musí ozvat sami hendikepovaní, sami potenciální klienti. Jak ale očekávat takovou odezvu, když mnoho lidí o takové alternativě neví a většina klientů ji pravděpodobně ani nepochopí? V tomto případě nezbývá než se obrátit na rodiny tělesně i kombinovaně postižených. Jsou to totiž často jediní lidé, kteří se jejich sexualitou zabývají. A v mnoha případech ji sami stimulují. Na Petra Eisnera, který se zaměřuje ma sexualitu hendikepovaných a vede řadu kurzů pro sociální pracovníky, se prý často obracejí matky s dotazem, kdo by mohl jejich „problém“ s dospělými dětmi vyřešit. Nezřídka u mentálně a tělesně postiženého dospělého chlapce je to právě máma, která mu poskytne úlevu při dlouhodobé erekci. Chlapec se pak zklidní… Zatím je totiž odborníci nemají kam odkazovat.

Zřejmé je, že takové řešení není ideální ani pro hendikepovaného, ani pro rodiče. I proto se na zahraniční sexuální asistentky obracejí matky hendikepovaných a sami jejich sezení iniciují. Poskytnou jim prostor, zázemí a především soukromí. V dokumentárním filmu Šarlatová cesta, který se při debatě na Lize vozíčkářů promítal, to bylo jasně znát. Ve filmu je popisován příběh sexuální asistentky Rachel, která se zasazuje o rozšíření této služby a jejích zkušeností do dalších zemí. Hovoří v něm i její klient, který má těžkou formu DMO, kvůli které se nemůže hýbat a ani mluvit. Mentálně je však v pořádku. S Rachel ho seznámila právě jeho matka, která si moc dobře uvědomovala ze společných rozhovorů skrze mrkací systém, že její syn je dospělý muž se všemi potřebami a že jejich nenaplnění ho frustruje. I když je sezení s Rachel drahé, zhruba jednou za rok mu je dopřeje. Tato rodina má však štěstí, že žije ve státě, kde je legální prostituce, a tudíž i sexuální asistence.

Služba jen pro muže?

Kolem lidí s hendikepem se pohybují nejvíce ženy. Stejně tak to je i v případě sexuálních asistentek v zahraničí. Většina klientů, kteří tuto službu využívají, jsou muži. Ovšem je možné generalizovat – většina běžné populace, která sleduje porno nebo si kupuje sexuální služby, je mužského pohlaví. Ženská sexualita je nahlížena jen z několika málo perspektiv. Zpravidla se zaměřuje pozornost na ochranu pře těhotenstvím nebo před zneužitím. Ze zkušeností zahraničních výzkumů lze také vyčíst, že postižené ženy sice sexuální asistenci akceptují, pro sebe ji však za řešení nepovažují. Výjimkou a bořitelkou tabu je Francesca z Itálie.

Francesca trpí svalovou muskulární atrofií. Debora je první sexuální asistentka v Itálii. Jejím úkolem je pomoct lidem s hendikepem čelit problémům se sexualitou. Nejčastěji ji kontaktují rodiče, kteří si nevědí se svými dospělými potomky rady. Neustále potlačovaný sexuální instinkt a z něj vycházející psychologický blok vyúsťují v to, že lidé s hendikepem své tělo neumějí ovládat, neznají je, mají z něj strach. Francesca a Debora přišly jako první s fotkami ze svého sezení, které ukazují intimitu tohoto netypického setkání. Chtěly upozornit na to, že i ženy mají své potřeby, že sexuální asistence se netýká jen mužů. Mnoho postižených žen trpí psychickými a fyzickými problémy, které pramení z nemožnosti sebeurčení prostřednictvím intimních zážitků. Bojí se akceptovat své vlastní tělo.

Sezení Francescy a Debory se nejdřív odvíjelo v blízkém hovoru, v kamarádském povídání a sdílení erotických představ i zábran. Mluvily spolu o masturbaci, o erotických hrách i o osobních problémech. Velmi specifické rande vyústilo v jemnou společnou masturbaci a vyjádření sexuální energie.

Mýtus o tom, že intimní služby vyžadují jen muži, je i příběh Jacqua Arnoulda, padesátiletého asistenta ze Švýcarska. Je ženatý a má tři děti. Podle něho je jeho práce odpovědí na potřeby hendikepovaných lidí, kteří mají fantazii, očekávání, touhy, ale i frustrace – stejně jako každý jiný člověk. Podle něj mají lidé s těžkým fyzickým či mentálním hendikepem jen malou možnost být sexuálně aktivní jinak než přes sexuální asistenci. Dále uvádí, že je mnohem přirozenější, když sexualitu hendikepovaných stimulují asistenti než například matky. „Je to dobrá práce, až na to, že někteří lidé mají vůči mně předsudky a nechtějí se mě ani dotknout,“ dodává.

Prozatímní reakce

Jak už jsem zmínila, o sexuální asistenci se v České republice začíná mluvit. Lidé se setkávají, debatují, dokonce i v celostátním tisku se objevily články věnující se profesi intimní asistentky. Píše se o tom, jak tato služba funguje v okolních státech. Píše se i o etických a psychologických problémech se službou spojených.

I když by někdo mohl předpokládat, že většina hendikepovaných na tuto možnost nadšeně čeká, opak je pravdou. Převažují jiné reakce: Já se sexuální asistence bojím. Nevím, co čekat. Neznám svoje tělo, nevím, jak by reagovalo. Nikdo se mě nikdy nedotýkal, mám strach, nechci to zažít… Velmi časté reakce potenciálních klientů, vyslovené nebo skryté uvnitř. Ač se to zdá na první pohled vůči nim neuctivé, právě tyto obavy deklarují přínos a nutnost zavedení této služby na trh. To, že lidé neznají své tělo, nikdy s nikým nesdíleli intimní dotek, to, že nejsou schopni stimulovat svou sexualitu, v nich způsobuje obavy ze svého těla. Ty v nich utlumují sebevědomí vyúsťující v mnoha případech v běžné vztahy, vyvolávají pocit jinakosti a ubíjejí vztah k sobě samému jako k člověku.

Samozřejmě uvažovat o zavedení sexuální asistence a celého systému kolem ní (kdo, kdy, jak, za kolik, kdo to zaplatí…) v zemi, kde není legální prostituce, je nemožné. Ovšem pokud to vezmeme z praktického hlediska – prostituce existuje. Kdo chce, přístup k placenému sexu má. Má hendikepovaný skutečně rovné podmínky? Má stejný přístup k placenému sexu, když jej to zatím nikdo nikdy nenaučil a když sexuální pracovnice neví, jak s takovými klienty zacházet a jak se k nim chovat?

Do hry samozřejmě vstupuje i etické dilema sex vs. láska. Roli partnerského vztahu v životě a touhu po něm u většiny hendikepovaných nelze podceňovat. Sex bez lásky je určitě něco jiného. Zážitky z něho nejsou tak silné a nejsou plnohodnotné, naplněné. Ale otázku lze položit i jinak. Může člověk, který nemá vztah k sobě, mít oboustranně vyrovnaný vztah k druhému? Najde někoho, kdo bude mít trpělivost s ním jeho krásu objevovat? Troufne si oslovit člověka, který se mu líbí, když mu odevšad byly náznaky tělesnosti (a tudíž i lidskosti) odepírány?

Jak to bude dál?

Sexuální asistencí se v poslední době zabývá několik lidí na odborné úrovni, připravují se diplomové práce, o sexuální asistenci se zmiňují pedagogové na přednáškách pro nastávající sociální pracovníky. Další skupina lidí se zájmem o toto téma vychází z institucí a organizací. Většina z nich se věnuje hendikepovaným, ale nejdál je v dané tematice sdružení Rozkoš bez rizika, které se zabývá prací se stávajícími a bývalými prostitutkami. Její ředitelka, Lenka Šmídová, vidí v takové službě příležitost pro uplatnění svých klientek a klientů na pracovním trhu. Vidí zde možnost získat společensky akceptovatelnější povolání, vidí zde i poptávku hendikepovaných. Její velkou inspirací je zahraničí a výše zmíněné zkušenosti. V současnosti se snaží své vize představit zákonodárcům.

Na podzim se uskuteční velké setkání všech zainteresovaných skupin lidí na konferenci a debatách. Bude ji pořádat Liga vozíčkářů a časopis Vozíčkář. Cílem tohoto setkání je sesbírat zkušenosti, názory, postřehy a sjednotit se na důležitých styčných bodech. Paralelně s jednotlivými diskuzními bloky s potenciálními klienty vzniká i filmový dokument, který by měl zachycovat tyto zárodky osvícenství sexuální asistence u nás. Impulzů je dost, ale cesta k obecnému povědomí a akceptaci sexuální asistence je dlouhá. Zároveň si na ní musí najít své místo, svou úlohu.

Vzdělávání

Jisté je, že jednou ze stěžejních rolí by bylo vzdělávání budoucích sexuálních asistentek. Vždyť psychologie lidí s hendikepem, různé typy postižení, fyzická manipulace s klientem, alternativní komunikace, práce s rodinou hendikepovaného a mnoho dalšího – to je široký záběr i pro sociálního pracovníka. Dokladem této potřeby je i náročné studium, kterým musí v zahraničí každý z pracovníků projít. Ve Švýcarsku například absolvují sexuální asistentky a asistenti tříleté pomaturitní studium a musí projít psychoterapií. „Své povolání vykonávají jako zaměstnankyně a zaměstnanci nějakého zařízení, nebo docházejí za klienty a klientkami. Pojišťovny proplácejí asi 80 euro za službu. Proškolení pracovnic a pracovníků probíhá i v Dánsku a Holandsku“, píše se v publikaci Ze sexbyznysu na trh práce?. Autoři dodávají, že cesta k tomuto modelu nebyla jednoduchá, i ve Švýcarsku docházelo k neshodám o základních etických otázkách.

V publikaci se dále píše o dalších příkladech, jak systémy vzdělávání fungují: „Ve Francii se k tématu vedly rozsáhlé diskuze. Národní poradní výbor pro etiku (CCNE) se stavěl k tomuto tématu negativně a předjímal určitá rizika. Nicméně doporučil zahájit edukaci osob, které budou pečovat o sexualitu handicapovaných mužů a žen, a vzdělávat je.

Dánsko je jednou ze zemí, kde potřebu sexuální asistence identifikovali již dávno a začali ji řešit na státní úrovni. Dánské ministerstvo sociálních věcí vydalo příručku, v níž jsou popsána práva a povinnosti sexuálních asistentů/asistentek. Právo na užívání si sexuality je uzákoněno.

Institut pro nezávislost postižených (ISBB) v německém Trebelu nabízí vzdělávání pro sexuální asistenci s certifikátem ISBB. Takovýchto organizací je v Evropě více.“

Osvěta především

Pokud by se stal zázrak a na začátku příštího roku začala fungovat v České republice služba sexuální asistence, bude to zároveň start i konec takové služby u nás. V lednu by už organizace nabízející legální službu mohla hlásit krach. Nabízet něco tak křehkého, jako je objevování lidské sexuality, je kontroverzní. Aniž by byli lidé i potenciální klienti na takovou nabídku připravení, nelze vůbec o rozjezdu intimní asistence uvažovat.

Dosvědčuje to i jedna ze švýcarských organizací pro hendikepované s názvem „pro infirmis“, která v roce 2003 začala nabízet kurzy sexuální asistence. Tuto nabídku však musela ještě ve stejném roce stáhnout – nebyl zájem ani mezi jednotlivci, ani mezi institucemi, což zapříčinilo i výpadek finančních zdrojů od sponzorů a donátorů.

V České republice se otvírá platforma pro diskuzi, objevují se skupiny i jednotlivci, které toto téma zajímá. Na debatní skupiny na podzim 2013 navázala skupina lidí, kteří chtějí diskutovat dál. Tento začátek a vůbec objevování toho, co je sexuální asistence, dokonce zaznamenává dokumentarista.

O sexualitě hendikepovaných se mluví v odborné i v laické sféře. Jak hluboko ale toto téma zasahuje, nevíme. To, o čem sexuální asistence je, totiž musí pochopit mnoho lidí. Politici, sociální pracovníci, lékaři, odborníci, vedoucí ústavních zařízení. V neposlední řadě však musí být pochopena mezi potenciálními klienty a jejich rodinami. Snad k tomu alespoň trochu přispěl tento článek. Na vaše reakce se těší

Aneta Vidurová

zdroj: www.vozickar.com