Rozhovor s Martinem Zachem

tisk & PDF

východočeský rodák, moderátor, sportovec, muž roku a tvář duhových novin

Martin Zach

Věřím sám v sebe

S tváří Duhových novin – vrchlabským rodákem, sportovcem, moderátorem a Mužem roku 2009 Martinem Zachem se setkáváme v posilovně, přesněji řečeno v Integračním fitness clubu v Pardubicích. První otázka se proto nabízí sama:

Vím, že děláš spoustu adrenalinových sportů,  chodíš také rád do posilovny?

Do Pardubic dojíždím sám jednou týdně, k posilování však potřebuju asistenta. Cvičím s ním doma ve Vrchlabí.

Tvůj poslední adrenalinový zážitek?

Adrenalin při sportu jsem si zažil v rámci festivalu Jedličkova ústavu  „Pojď Dál“. Poprvé jsem si na vozíku vyzkoušel slaňování  Nuselského mostu. Tenhle typ adrenalinu ale není můj šálek kávy.

Jaký druh adrenalinu máš tedy rád?

Mám rád rychlost a sporty, které si mohu řídit sám. Jezdím na handbiku, což je speciální kolo pro vozíčkáře, v zimě lyžuji na  monoski. Jako první kvadruplegik v ČR jsem začal zkoušet buggykiting, ale podmínky u nás bohužel nejsou ideální, není dobrý vítr. Na vodě to zatím nezkouším, hrozí, že se budu topit. Další moje aktivita je potápění – byl jsem po úraze v Chorvatsku a na Elbě, letos jsem se potápěl v Egyptě.

Potřebuješ ve vodě asistenta?

Potřebuji  dva asistenty – jeden mě vede a jeden se drží poblíž, aby mi případně pomohl.

Co Tě nejvíc baví, na co si nejraději uděláš čas?

Spánek, dobrý film, přátelé.

Jak funguje občanské sdružení Martina Zacha? 

Rád bych pořádal výukové kempy v buggykitingu a další sportovní aktivity. Chci dělat přednášky pro mladé lidi, pro studenty,  na svém příběhu jim chci prezentovat stavy po úrazu míchy. Účastnil jsem se také projektu bezBAR – je to putovní bar obsluhovaný vozíčkáři, jezdíme po festivalech, po akcích, nabízíme drinky, děláme catering. Prodávali jsme také výrobky z chráněných dílem. Taková práce mě baví, je totiž o kontaktu s lidmi, ale v letošním roce bohužel bezBar nefunguje z finančních problémů.

Jak bys charakterizoval sám sebe?

Mám pozitivní přístup k životu. Před úrazem jsem řešil podřadné věci a žil povrchní život jako většina lidí, když přišel úraz, uvědomil jsem si, co je důležité.

 A co je podle Tebe důležité?

Nejdůležitější je zdraví. Já  jsem zdravý, jenom sedím na vozíku. Úraz mě taky změnil v tom, že si nyní dokážu udělat  čas na různé aktivity, potápění, cestování…. Je to paradoxní, ale na vozíku si plním své sny.

Kam rád  cestuješ a co bys chtěl navštívit?

Navštívil jsem ostrov Elba, Španělsko, Řím, Norsko, letos jsme byli v Egyptě. Přes léto jsem

nejraději doma, v republice.  Rád bych procestoval Kanadu, USA, Kubu Čínu a Japonsko .

Jaké nové kvality, schopnosti, přesvědčení jsi v sobě po úraze objevil?

Naučil jsem se větší trpělivosti a udělat si čas sám na sebe. Jsem zvyklý poslouchat tělo, když je unavené a řekne dost. Většinou ale jedu na plno….

Popiš prosím svůj běžný pracovní týden.

 Jednou až dvakrát týdně jezdím do Prahy, kde mívám pracovní schůzky a učím se mluvit. Účastním se charitativních aktivit, moderuji, sportuji  – kolo, posilovna.  Když je čas, jezdím na hippoterapii se sdružením Caballinus. Nerozlišuju, co je a co není práce, dělám to, co mě baví. Mimo to si dokončuji rigorózní studium na Masarykově univerzitě v Brně  – obor trenérství.

Vypadáš skvěle. Jak o sebe pečuješ?

Spím, to je ta nejlepší regenerace. Mám rád vodu, rád trávím čas v bazénu nebo u moře.

Vaříš rád?

Vařil jsem si sám před úrazem, teď to moc nezvládám. A navíc – maminčina strava je vždycky nejlepší!

Co Ty a alternativní léčba, máš nějaké zkušenosti?

Po úraze nejsem schopný se moc soustředit na čtení knížek, navíc hodně pracuji na počítači, takže se studiu alternativní léčby nevěnuji. Myslím, že kdyby naše postižení uměl někdo vyléčit, tak všichni chodíme.  Já jsem a vždycky jsem byl sportovec, proto mi místo objíždění šarlatánů pomáhá tvrdý fyzický trénink a disciplína. Před úrazem jsem dvanáct let sportoval vrcholově – jezdil jsem na běžkách a na horském kole. To mě po úrazu zachránilo – měl jsem vypěstovanou disciplínu, morálku, byl jsem zvyklý na dřinu. Předtím jsem dvakrát denně trénoval, nyní už to není tak intenzivní, ale udržovat se a posilovat musím pořád. Ten režim se vlastně moc neliší….

Co nebo kdo Ti nejvíce pomohl, aby ses dostal tam, kde jsi dnes?

Rodina a nejbližší kamarádi. Po úrazu mě nikdo neopustil, naopak jsem nové kamarády získal z řad vozíčkářů. Spíše mám problém, že než mě lidi poznají, myslí si, že jsem nafoukaný hezounek, celebrita. Pak zjistí, že jsem normální.

Určitě Tě obdivuje spousta dívek, jak s tím obdivem nakládáš?

Mám rád dámskou společnost, obdiv je příjemný. Když to vyjde, tak za deset let bych se rád viděl s rodinou, dětmi, v domečku…

Kde Tě lidé mohou potkat? 

Poslední dobou se hodně pohybuji v Pardubicích, trénuji v atletickém oddílu Hvězda SKP Pardubice, kde házím kuželkou.  Měl jsem premiéru v závodění – v květnu jsem se účastnil Českého poháru ve vrhačských disciplínách.

A na závěr: Máš nějaký vzkaz pro čtenáře?

Ať to nevzdávají, život jde i na vozíku žít na plný pecky. Když se chce, tak jde všechno!